Na vodním kanále zažil jedny z nejhorších chvil svého života, když pozoroval, jak neúprosný živel pohltil při tréninku jeho bratra Václava. O třináct let později už z olympijské vody nadšeně mával a pokřikoval, když na hrách v Londýně vybojoval senzační stříbro. Kajakář Vavřinec Hradilek má o závodění už dlouhou dobu jasno: "Sport musí být především zábava."
Byly to okamžiky, na které nikdy nezapomene. V roce 1999 sledoval Vavřinec Hradilek v pražské Troji trénink svého staršího bratra Václava a najednou všem zatrnulo. Loď s jeho sourozencem se zaklínila pod vodou a začal boj o život.
Nekonečných patnáct minut trvalo, než se podařilo bezvládného Václava z vody vyprostit. Pomáhal například i olympijský vítěz Lukáš Pollert. Dalších pět dní pak byl "Vávrův" bratr v umělém spánku a celá rodina pohlcená obrovskou nejistotou doufala ve šťastný konec. A ten skutečně přišel. Václav se z hrozivé nehody dostal bez jakýchkoliv následků a ve středu v Londýně tleskal svému bráchovi k životnímu triumfu.
Říká se, že právě tyhle děsivé chvíle stojí z velké části za pohodovou povahou Vavřince Hradilka. Ten už jako dítě poznal, co je v životě důležité, a nepodstatnými věcmi si nenechá zkazit náladu. Závoděním se především baví, každou chvíli ve vodě si užívá, udržuje kontakt s diváky, rozdává úsměvy. I díky tomu si dokázal v Londýně naklonit spoustu fanoušků, kteří jeho parádní jízdu sledovali.
K vodnímu slalomu přitáhly "Vávru" v jeho devíti letech především události z olympiády v Aténách v roce 1996. Nadšeně tehdy sledoval zlatý triumf kajakářky Štěpánky Hilgertové a stříbrný úspěch Lukáše Pollerta a lákalo ho tyhle dvě legendy napodobit.
"Charakteristické pro něj je, že má svou hlavu. Když jsme po něm chtěli, aby se naučil jezdit na kole nebo plavat, tak se vzpouzel. Nenechá si do ničeho mluvit. Dokonce i když ho kamarádka hodila do vody, protože neuměl plavat, tak neplaval a z vody jsem ho vylovila já. Ale potom si skočil do vody sám, a to v lomu, kde není možnost se chytit, a začal plavat," řekla o Hradilkovi České televizi jeho matka Jana.
Vrtulník a divoký hazard
Některé "Vávrovy" záliby jsou skutečně svérázné. Neváhá sjíždět divoké řeky na Novém Zélandu, klidně se nechá dopravit vrtulníkem do nepřístupných míst, ze kterých pak sjíždí extrémní vody. Když si jeho parťák při jedné z takových akcí vykloubil rameno, nebezpečnou jízdou riskoval vlastní život, aby přivolal pomoc.
Hodně originální byl i Hradilkův vstup mezi dospělé, když hned ve svém prvním závodě mezi seniory ovládl Světový pohár v Praze. To už bylo jasné, že tenhle pohodář má pro rychlou vodu neskutečný cit.
V Londýně na sebe "Vávra" upozornil už při kvalifikaci, když projížděl branky pozadu a taktickým přibržďováním získával výhodnější pozici na start v semifinále. A ve finále pak fascinoval. Díky skvělé jízdě byl dlouho dokonce na prvním místě, nakonec ho překonal pouze Ital Molmenti.
Už při průjezdu cílem roztáhl Hradilek ruce, do světa vyslal svůj široký úsměv, radoval se z povedené jízdy a barvu případné medaile v tu chvíli neřešil. Místo toho si raději užíval síly okamžiku a potlesku, kterým nešetřila ani jeho teta. Ta ho do Londýna přijela z Česka podpořit na kole.
