Má vizáž rebela. A jak sám přiznává, rebelem skutečně byl. Josef "Sršeň" Šiler je motocyklovým kaskadérem, instruktorem, testovacím jezdcem a také držitelem několika světových rekordů. Mezi ten nejriskantnější patří jízda po předním kole, po němž svištěl rychlostí 234 kilometrů v hodině.
Co člověku v takový moment prolétne hlavou?
Mně to přišlo úplně automatické, intuitivní. Každý, kdo chce dělat svou profesi na sto procent, tak ji dělá dobře. Pokud někdo operuje srdce, nijak zvláštní mu to nepřijde. Nám ostatním ano. Když zedník staví příčku, je to pro něj rutina. Já bych se z toho podělal. Paradoxně jsem měl strach, až když jsem svůj rekord viděl v televizi. Přímo při pokusu jsem na nic nemyslel, jen jsem se soustředil, aby to klaplo.
Jak vznikaly nápady na vaše rekordy?
Vzpomínám si na jeden, který byl trochu dramatický. Mám dobrého kamaráda Richarda Gasperottiho, českou freeridovou legendu. Svého času dostal nápad, že ho potáhnu na motorce, on za mnou pojede na kole přivázaný na laně. Jako jednoho z partnerů měl výrobce pneumatik a hned se s ním domluvil, že mu připraví gumy, které vydrží jízdu 240 kilometrů za hodinu. Přijeli jsme na letiště k prvnímu tréninku, zapřáhl jsem ho za sebe a rozjel jsem se. V tu chvíli nevíte, jak bude kolo reagovat. Postupně jsem zvyšoval rychlost, až jsme jeli dvě stě třicet. Asi tři dny po tréninku, ještě před oficiálním pokusem o rekord, mi Gaspi volal, že jeho přítelkyně Tereza zvrací. Těhotná nebyla, to volal zástupce výrobce pneumatik, že se spletli a poslali mu sériové gumy za šest stovek. Pro výrobce výborná reklama, ale my jsme se klepali ještě docela dlouho...
Mezi vaše rekordy patří i jízda s tchýní. To je oficiální disciplína?
Právě Gaspiho budoucí tchýně měla narozeniny, tak jsem jí za sebe posadil a letěli jsme dvě stě patnáct po zadním kole. Byla to spíš legrace, ale u pokusu byli přítomní lidé z agentury Dobrý den, takže to máme zapsané jako oficiální rekord.
Z čeho máte největší strach?
Děsí mě lidi kolem mě. Z provozu obavy nemám, jezdím dlouho, mám svoji velice úspěšnou motoškolu. Snažím se být všestranný, mám zkušenosti z endura, okruhů i ze silnice. Když mám radit lidem, potřebuju informace ze všech stran. Nicméně dlouhá léta jezdím s krédem, že mě všichni kolem mě chtějí zabít.
Mluví z vás špatná zkušenost. Je to tak?
Mám za sebou jednu opravdu těžkou nehodu. Tehdy jsem předjížděl modrou škodovku stovku, které v kritický moment upadlo levé zadní kolo. Auto do mě narazilo a já letěl na stromy podél silnice. Proti mně zrovna jel ve favoritu starší pán, doteď nevím, na co myslel, a vzal mě čelním nárazem, přímo na komoru. Pravou nohu jsem měl tři centimetry nad kotníkem otočenou o sto osmdesát stupňů, rozlámané pravé zápěstí, na levé ruce zlámané obě kosti. Dodnes jsem sešroubovaný, ale přežil jsem. Spolujezdec, který mi mimochodem nyní dělá instruktora v motoškole, to odnesl rozštíplou pánví, zlomeninami rukou a nohou, natrženými játry a slezinou.
V současné době vedete motoškolu, vystupujete jako instruktor, jako motorkářskou autoritou. Zdůrazňujete, aby se řidiči na silnicích chovali odpovědně. Za sebou ale máte řadu nebezpečných kousků. Jak to jde dohromady?
Když jsem začínal jako kaskadér, tak jsem byl hroznej lupen. Šest let mě klatovští policajti nechytili. Ujížděl jsem jim, bral čepice z hlavy, plácačky z ruky. Měl jsem pověst člověka, který je sice lupen, ale nikdy neudělal žádný průser. To je velký rozdíl. Skončilo to tak, že za mnou přijela klatovská dopravka, vzali mě na oběd a řekli: hele, nebudeš nám dělat bordel po městě a mimo město si dělej, co chceš. Ale jakmile něco provedeš, všechno ti sečteme. A fungovalo to. Po nějakém čase jsem začal vyučovat v motoškolách a hodně jsem o všem přemýšlel. Vytvořil jsem si koncepci výuky a dokonce jsem školil Policii České republiky, což je obrovský paradox. V Klatovech se to dozvěděli tak, že viděli záběry z jisté tiskové konference, které pořádalo policejní prezídium. U stolu tenkrát seděl policejní prezident Petr Lessy, ředitel dopravní policie Leoš Tržil a já, před sebou cedulku Josef Šiler, motocyklový odborník. Na rukou tetování vyjadřující, že patřím k chuligánům v motocyklové válce (smích). Když to viděli v Klatovech, prý z toho byli docela hotoví.
Jakým způsobem se z motocyklového recidivisty zrodil motocyklový instruktor?
Prošel jsem si celou řadou aktivit - dělal jsem kaskadéra, spolupracoval s dovozci, byl jsem šestý v mistrovství světa ve start ridingu, jezdil jsem exhibice na různých srazech a akcích. Pak náhodou přišla nabídka od kamaráda, jestli s ním nechci dělat instruktora v brněnské motoškole. Začalo mě to bavit a postupem času jsem si uvědomil, to kaskadéření mi hodně pomohlo v ovládání a v chápání motorky. Mám za sebou pestrou minulost, ale neudělal jsem žádný průšvih, nejsem kriminálník, prostě jsem se bavil ježděním na motorce. Byl jsem mladý, dělal jsem chyby. Teď se snažím lidi usměrnit a říkat jim - hele, neblbni, ono to bolí, i když spadneš a jedeš třicet. Obleč se na to pořádně.
Dodržujete předpisy?
Když jedu sám, tak ne. V obci striktně padesát, to mám jasně dané. Ale mimo vesnici nejede devadesát nikdo. Nikdo. Mlčí se o tom, ale všichni to vědí. Včetně policajtů. Já přistupuju k ježdění velice zodpovědně, i když ne vždy dodržuju předpisy. Nedávno jsme otevřeli pobočku na Kanárských ostrovech, kam vozíme naše klienty z Čech. Jezdíme na Tenerife a na La Gomeře, kde jsou náročnější silnice, ale lidé se tam k sobě chovají líp. U nás je to rozškatulkované na autaře, motorkáře a cyklisty. A všichni na sebe nadávají navzájem, kolikrát si i dělají naschvály. Absolutní blbost.
Připravujete frekventanty ve vaší motoškole na krizové situace?
Ne! Krizová situace naučit zvládnout nejde. Kdokoliv z motoškol, autoškol nebo ze státních institucí prohlásí, že řidiče připraví na nebezpečnou situaci, lže. To bych ji musel uměle navodit, ten člověk by nesměl vědět, že se něco může stát... Jak zareaguje každý, kdo se dostane do problémů? Lekne se. Jaká je sebezáchovná reakce kohokoli, když se lekne? Zabrzdí. A ztuhne. Sleduje situaci před sebou a trefí se přesně to místo, kam se kouká. Fixace na bod, to je staré pravidlo. Ale já učím žáky tyto věci předvídat věci, aby se do krizových situací nedostali. Prevence je vždy lepší než jakékoli řešení. Nebudu lidi učit padat z motorky, já je učím, už několik let a poměrně úspěšně, jak z ní nespadnout. Příklad? Štěrk v zatáčce. Všichni, kdo jezdí na motorkách, z něj mají panickou hrůzu. Proč? Já když pojedu, nebudu koukat dva metry před motorku, co kdyby tam náhodou něco bylo, ale podívám se do zatáčky. O tom štěrku budu vědět patnáct, dvacet metrů dřív, než na něj najedu a budu moci přizpůsobit rychlost průjezdu zatáčky.
Z čeho máte největší strach?
Já se smrti nebojím, protože je to hrozně rychlé. Já se bojím toho, že spadnu a skončím na vozíku. Strach je špatná emoce, hrozně limituje. Respekt, to je to správné slovo. Já mám respekt. Nejhorší je ztuhlý řidič. Na motorce mám být uvolněný a mám mít respekt.
Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Teď aktuálně se připravuji na Motosalon - největší středoevropský veletrh motocyklů, čtyřkolek a příslušenství. Koná se od čtvrtka 3. do neděle 6. března na brněnském výstavišti. Čeká mě oficiální zahájení, v rámci akce budeme natáčet pořad Pro Autosalon o výstavě jako takové. A samozřejmě mě čekají příjemná setkání s kamarády, se známými, s dovozci nebo s partnery motoškoly.
