Bratři Smržové patří mezi absolutně nejlepší české motocyklové závodníky. Starší Jakub jezdí prestižní mistrovství světa superbiků, mladší Matěj jezdí se superbiky německý šampionát. On-line deník TÝDEN.CZ otevírá pravidelnou rubriku, ve které vás nechá nahlédnou tam, kam běžný fanoušek nevidí. Jakub začíná o tom, co je to vlastně za svět, ve kterém žije.
"V roce 1995 sem jel svůj první silniční motocyklový závod na motorce o obsahu 50 ccm. Bylo to na Slovensku a vyhrál jsem. Můj brácha dojel druhej. V současné době začínáme svoji sedmnáctou sezonu za řidítkama závodní motorky. Vlastně mi to všecko splývá v jeden celek, i když si často z těch sedmnácti let vybavuju jednotlivý epizody a zážitky.
Každej závodní rok je ve svojí podstatě stejnej, ale myslím si, že za těch sedmnáct let jsem poznal, že závodit a pochopit závodění, je velkej rozdíl. Je rozdíl vidět závody v televizi nebo z tribuny a být součástí tohodle cirkusu.
Chtěl bych všem fanouškům umožnit, aby pronikli do atmosféry zákulisních bojů a intrik, dohadů o technice a angažmá jezdců, do jejich psychiky. Ale zároveň mě napadá, že tím by v podstatě všechno tohle dění ztratilo svoje kouzlo a tajemno. Možná právě proto se plní tribuny závodů mistrovství světa a proto chodí lidi fandit svým favoritům.
Nejhorší chvíle? Matějova havárie
Bráchu považuju za nedílnou součást svýho závodění. I když jedem každej jinej seriál, jistou dobu jsme jezdili stejnou soutěž a jeden rok jsme dokonce jeli ve stejným týmu. Často se mě lidi ptali jak vnímám Matěje na trati s ohledem na to, že je to můj brácha. Je - byl to pro mě stejnej jezdec jako každej jinej. To je právě jeden z těch fanouškovskejch pohledů. Na trati neni na takový přemejšlení čas. Naše věci jsme většinou řešili doma, po závodě.
Jednou jsme upadli společně ve "Švancovce" v Brně v mistrovství republiky do 125 ccm. K žádnýmu kontaktu tam nedošlo. Já sem prostě přebrzdil, spadnul a Matěj, kterej jel v těsným závěsu za mnou se lekl, zamáčkl si brzdu a "šel" taky. Stejně jsme to nikdy nikomu nevysvětlili a oficiální verze byla, že jsme spadli v bratrovražedným boji.
U nás doma platí trochu staromódní pravidla. Vyrostli jsme spolu a musím říct, že bez ohledu na schopnosti prosadit se, pro mě byla nejhorší chvíle závodění, když mi táta volal v roce 2004 z Hungaroringu, že Matěj havaroval a že to není dobrý. Tehdy bych vyměnil třeba titul mistra světa za to, aby byl Mates OK.
Motorky jdou na pivo s námi
Doufám, že on to bere stejně. Jednou sem četl v novinách rozhovor s ním. Napsal tam, že sem jeho jedinej brácha a z toho vychází. Myslím, že tak by to mělo být bez ohledu na to, co člověk dělá. Byli jsme tak vychovaný. Čili, ač by to bylo asi atraktivnější, mezi náma žádná rivalita neexistuje. Štveme se, hádáme, chodíme spolu na pivo a motorky jdou nějak s náma, na těch vztahy nestojí a nepadají.
Asi v jakýmkoli sportu musí mít člověk, mladej sportovec, kliku na lidi, který o daným odvětví rozhodujou. V motorkách to možná platí dvojnásob, protože peníze, který se kolem nich točí, jsou nepředstavitelný. Já si rád vzpomínám na pana Hanuše. Teprve teď, když jedu "extraligu" si uvědomuju, že ten člověk to nedělal jenom kvůli byznysu. Vystřídal jsem za zmíněných 17 let i pár týmů, kde to bylo jenom o kšeftě a musím říct, že to nejsou dobrý vzpomínky.
Každej normální jezdec jde do závodu i do sezony s tím, že chce vyhrát, nebo být mistr světa. Pokud by to bylo jinak, popíralo by to princip sportu a soutěže. Možná si teď budu trošku protiřečit, ale jsem v mistrovství světa, můžu udělat dobrej výsledek, být v desítce. To předurčuje v sezoně hodně dobrejch umístění. Ale žít v tom, že budu permanentně porážet "tovární" jezdce je fikce, která možná právě přísluší těm našim tribunám.
Tím nechci popřít, že pro to neudělám všechno co bude v mých možnostech."
