Jedna z hlavních tváří MOTOSALONU testuje novou motorku

V letošním roce vyměnil původní stáj za značku PEUGEOT a chce pravidelně stát na stupních vítězů. "Moje ambice je vyhrávat závody a být na světě nejlepší, a to byl důvod ke změně," přiznává v rozhovoru Jakub Kornfeil, známý český motocyklový jezdec a mistr světa v Jetsurfu.

Chtěl jste být motocyklovým závodníkem už jako malý kluk?
Měl jsem docela jasno, a to už od pěti let, kdy jsem poprvé sedl na motokrosovou motorku.

Jak jste se k motorce tak malý dostal?
Otcův kamarád, který má stejně starého syna, nám motorku půjčil. Později, když otec prodal svoji motorku, koupil mi motokrosovou motorku se spalovacím motorem a bylo rozhodnuto. Bavilo mě to, otec mě od samého začátku podporoval.

A nelitoval jste někdy svého rozhodnutí, třeba když se vám stal nějaký úraz?
Musím to zaklepat, nic vážnějšího jsem neměl. Jednou jsem padl vyčerpáním na minibicích na Mistrovství Evropy. To mi bylo 12 let. Měl jsem už zlomenou pánevní kost a kličku. Nikdy jsem ale neměl poraněnou páteř nebo vnitřní orgány, ani nic vážnějšího.

Neměli o vás dřív rodiče strach?
Určitě ano. Hlavně maminka se bála asi až do mých sedmnácti let. Nechtěla slyšet o závodech, ani na ně nejezdila. Ale pak pochopila, že se tím živím. Že k tomu směřuje celý můj život. Tak se s tím smířila, ani jí nic jiného nezbylo.

Když jedete závody, máte dokonalé vybavení a oblečení, ale co když si na motorku sedáte ve volném čase? Jste také tak pečlivý?
Samozřejmě. Výbava jezdce je na prvním místě. I když mi někdo řekne, že jsem blázen, když jezdím na motorce tak rychle, tak tvrdím, že nejsem. Za prvé jezdím na okruhu, kde nejsou žádné fyzické překážky a který je právě pro jezdění na motorce připravený. Navíc mám k tomu patřičné oblečení - kombinézu, rukavice, přílbu a veškeré vybavení ve špičkové kvalitě, aby bylo zajištěno mé bezpečí. Přiznám se, že v běžném silničním provozu jsem motorku ještě neřídil, s jednou výjimkou, kdy jsem vezl přítelkyni na skútru. Na silnice vyrážím autem.

O jaké rychlosti mluvíme, když jedete motorkou na okruhu?

Na Phillip Islandu jezdíme průměrnou rychlost kolem 155 kilometrů v hodině. Maximální rychlosti dosahujeme na okruhu v Mugello v Itálii, která má nejdelší rovinku jedeme zhruba 245 kilometrů v hodině.

Máte třeba i nepříjemný pocit v břiše při tak rychlé jízdě?
To ne. Jsem na ten adrenalin zvyklý. Spíš se cítím téměř nemocný, když dlouho nejezdím. Třeba teď přes zimu, když nemám deset dnů kontakt s motorkou, tak se nejsem ve své kůži. Pořád potřebuji být v pohybu. Denně také cvičím, už bez toho nedokážu být.

Ani při jízdě na mokrém povrchu nezažíváte strach?
Na mokrém povrchu je motorka hodně uklouzaná a jde hlavně o to, přežít jízdu. Nemáte žádnou přilnavost kol a motorka létá zprava doleva. U auta se říká, že aquaplaning může nastat od rychlosti 110 kilometrů v hodině. My na motorkách jezdíme dvoustovkou. Přesto jedou všichni na plný plyn, o tom to prostě je.

Prozraďte, jaký má pro závodníka dopad, když například vlastní vinou závod nedojede? Nese jezdec nějakou zodpovědnost?
Každý závod, každé jednotlivé kolo je rozpočítané a stojí spoustu peněz. Závodník si nemůže dovolit zajet do boxu. Ani divák nevidí, co se děje - samozřejmě pokud se mu nekouří z motorky. Pokud se závodník objeví v boxu, obvykle jde újma právě za ním.

A jak řešíte situaci, když se vám chce při závodě na záchod?
(směje se) Pokaždé se nám chce na záchod. Před závodem potřebujeme hodně pít, aby to tělo vydrželo. Často bývá tedy problém těsně před startem, nicméně jakmile se rozjedu, tak už není čas nad tím přemýšlet a tělo je navíc tak chytré, že si vodu převede, kam ji potřebuje... nadměrné tekutiny prostě vypotí.

Cíl: stupně vítězů

Loni jste měl úspěšnou sezonu, přesto letos měníte tým a motorku, budete jezdit pro tovární značku PEUGEOT na stroji MAHINDRA. Není to škoda vyměnit vyladěnou motorku za jinou?
To je dobrá otázka. Nic mi nechybělo. Byli jsme dobrá parta, fungovali sponzoři, motorka byla výborná, měli jsme dobrou strategii. Poprvé v kariéře jsem měl pocit, že se nedá dostat výš. Potenciál týmu jsem ale maximálně využil. Moje ambice je vyhrávat závody a být na světě nejlepší, a to byl důvod ke změně.

Od poloviny února testujete svoji novou motorku do Španělska. Jak takový test probíhá?
Ve Španělsku je stálé počasí, dá se tam jezdit na našich motorkách. Máme k dispozici tratě, na kterých se jezdí mistrovství světa. Sejde se celý tým. Testuje se nová motorka, všechny díly. Každý díl se připravuje v několika variantách. Zjišťujeme jaké nastavení mašiny je nevýhodnější. Upravujeme motorku podle toho, jak vyhovuje mně.

Uměl byste v případě nouze svou motorku sám opravit?
Základní věci určitě ano. Dokonce někdy diskutujeme s šéfmechanikem, jaké úpravy by byly nejvhodnější a co je potřeba na motorce vylepšit. Mechanici pak tyto úpravy udělají.

A každý závodník má svůj vlastní tým mechaniků?
Týmy se starají většinou o dva jezdce.

Vy osobně jste specifický tím, že když startujete z třetího místa, skončíte až třeba patnáctý. Ale když startujete z patnáctky, skončíte na předních příčkách. Máte větší motivaci, když jezdce dojíždíte?
Je to psychologického rázu. Když startuju z patnáctky, tak si říkám, že nemám, co ztratit. Jen dojedu ty vepředu. Kdežto když startuju ze třetí pozice, tak je v hlavě takový blok, že prostě musím dojet do trojky.

Často sportovci říkají, že závody doma díky fanouškům je vedou k lepším výkonům. Jak je to u vás? Závodíte doma rád. Jste schopen povzbuzování vnímat?
Já osobně mám Brno rád. Přijede se podívat a podpořit mě spousta sponzorů, kteří nemohou během roku létat po světě. Taky přijdou známí a fanoušci, které zajímají v podstatě dvě česká jména - moje a Abrahamovo. Je to pro mě příjemné. Jezdím sice se špunty v uších, takže křik neslyším, ale už podle mávání vlaječek a reakcí je možné povzbuzování vnímat.

K brněnským závodům patří každoročně i návštěva dětských pacientů v nemocnici. Jak vnímáte charitativní akce před závody?
Dřív to pro mě bylo hodně těžké a depresivní. Spíše bych volil jiné dny na návštěvu nemocnice než tři dny před závody. Třeba v zimě, kdy jsou jen tréninky. Na druhou stranu už jsem si zvykl a beru to jako rituál brněnského závodu. Mám v nemocnici kamarády a je fajn se s lékaři každý rok potkat. Jsou to úplně jiní lidé. Navíc člověk si uvědomí, jak skvěle se má, když je zdravý.

A co jiné propagační akce? V letošním roce jste s Pepou Sršněm oficiálními tvářemi Motosalonu, který se bude konat od 2. do 5. března v areálu PVA EXPO Praha. Užíváte si to nebo je to pro vás vyčerpávající?
Zatím to byla jen jedna cesta do Prahy k nafocení kampaně. Musím říct, že si to užívám. Jsem rád, že moje tvář je vidět a stoupá na ceně. Ať se objevím v televizi, v novinách nebo na internetu, vždycky je to dobré. Spolupráce s Motosalonem mě navíc baví. Nevadí mi propagační akce ani rozhovory. Beru to, že to k tomu patří. Snažím se být vidět i na Facebooku, Instagramu nebo Twitteru. Bez toho to nejde.

Zájmu si asi užijete dostatek, navíc kolem vás závodníků se vždycky pohybuje neskutečné množství krásných slečen. Nežárlí vaše partnerka?
Partnerka si mě našla v době, kdy už jsem vrcholově sport dělal. Věděla, do čeho jde. Samozřejmě že žárlí, ustát ten tlak zvenčí je těžké, ale zvládá to.

Doprovází vás na závodech?
Ona by chtěla na závody jezdit, ale já jsem proti. Potřebuji se maximálně soustředit na závody. Je to pro mě práce a každé rozptýlení může mít vliv na výsledek, což si nemůžu dovolit.

Nevadí vám, když vás třeba někdo vyfotí s partnerkou?
Vůbec ne. Neskrývám ji.

Obtěžovala vás někdy nějaká neodbytná fanynka?
Ano, občas se to stane. Měl jsem pár takových, co mi pořád psaly a bylo to nepříjemné. Nezbývalo mi, než to zvládnout.

Jaké je vlastně zákulisí tohoto sportu? Existuje i rivalita mezi sportovci?
Ano. To je obecně v každém sportu. V kategorii MOTO GP3 to není tak výrazné. Je to hlavně tím, že se jezdci v této kategorii každým rokem mění. Přichází nové a nové talenty a nepotkávají se zde legendy. U nás je rivalita spíš ve vyšší kategorii, kde se potkává Rossi s Lorenzem a Marquézem...

Takže s Karlem Abrahamem jste spíše kamarádi než rivalové?
Určitě kamarádi. Kája je normální kluk, máme mezi sebou výborný vztah, dokonce jsme spolu před pár lety trávili Silvestr.

Každý světový závodník pracuje hodně se sponzory. Existuje nějaká značka, kterou byste jako sponzora odmítl?
Ano. Tabákové výrobky a alkohol. Měl jsem nabídku od výrobců piva, ale to už je na hraně.

Při své práci se setkáváte s velkým množstvím lidí. Je nějaká osobnost, se kterou jste se potkal, která na vás udělala dojem?
Dlouho jsem obdivoval skupinu No Name. Vyrůstal jsem na nich a miluju je, podobně jako Elány. V posledním roce se odehrála spousta věcí a splnil jsem si sen, že jsem se s No Name setkal. Dokonce si s Igorem Timkem píšeme skoro každý týden. Stali se z nás kamarádi. Setkal jsem se taky třeba s Bradem Pittem nebo Keanu Reevesem, což pro mě bylo také příjemné.

Mistrem světa na souši i na vodě

I když vás většina fanoušká zná jako jezdce na motorce, jste také mistrem světa v jízdě na JetSurfu (pozn. motorové vodní prkno). Je to pro vás stejný adrenalin jako motorka?

Jetsurf je obrovský adrenalin. Máme k dispozici surfy, které mají výkon 16 kilo, což je fakt hodně na věc, která váží 15 kilogramů. Pohybujeme se tím šedesátikilometrovou rychlostí. Přitom na vodě to člověku připadá dvakrát rychlejší. Když člověk spadne, stojí to za to. V ruce držíte ovládání na drátu, na kterém přidáváte plyn, a nohama řídíte. Když spadnete, ovládání se vytrhne a surf zastaví. Když k němu doplavete, nasadíte drát s magnetem zpátky a do tří vteřin znovu nastartuje. Bolí z toho celý člověk. Neustále je potřeba vyrovnávat balanc a být zaťatý. Procvičují se tím svaly, které běžně nepoužíváte. To je na tom skvělé.

Moc lidí na tom ale zatím nejezdí, ne?
Je to mladý sport. Letos se pojedou závody po páté. V roce 2015 jsem Mistrovství světa vyhrál, loni jsem byl druhý, protože mě zradilo prkno. Ale jinak moc konkurenci nemám a obvykle závody vyhrávám. Ale i ostatní se zlepšují.

Kde vlastně trénujete?
Základnu máme ve Valticích. Máme k dispozici dva rybníky s vytyčenými tratěmi, kde jezdíme slalom. Pro mě je to výborný trénink.

Žijete intenzivní život plný pohybu. Občas ale musíte mít i nějaký volný čas. Co děláte, když nic neděláte?
Když mám volno, tak se ho zase snažím vyplnit nějakou činností. Mám partnerku, takže spolu někam vyrazíme. Obvykle stejně skončíme u toho, že jdeme na procházku, na kolo nebo lozit na stěně, plavat, na badminton.

V tom případě musí být vaše přítelkyně také sportovně založená?
(směje se) Dříve moc nebyla, ale naučil jsem ji, že člověk pohyb potřebuje.

Poznal a projel jste velký kus světa. Je nějaké místo, kde jste si říkal, tak tady bych chtěl žít?
Zatím jsem ho nenašel. Hodně o tom přemýšlím a lidé se mě ptají, jestli je lepší Jižní Amerika, Severní Amerika, Austrálie, Afrika, Čína nebo Japonsko. Osobně se mi líbí v Japonsku, ale je to rozdílný svět. Trvale bych tam žít nechtěl. Jsem spokojený tady.