Druhé místo před rokem mezi amatéry, letos třetí mezi profesionály. To je vizitka Jana Mihalička na prestižní Tuareg rallye v africké poušti. "A teď mě láká Dakar," říká v rozhovoru pro server TÝDEN.CZ.
Loni jste jel závod amatérů, letos v elitní skupině. Jaký je rozdíl v konkurenci?
Je to rozdíl několika tříd, samozřejmě daný hlavně financemi. U amatérů jde hlavně o zábavu. Konkurenci u profesionálů navíc ovlivnilo i zrušení Dakaru. Spousta týmů měla připravená auta, speciály do písku, které se nedají v podstatě nikde jinde maximálně využít. Profesionální třída byla proto nabitá týmy, které byly v rozpočtu v desetinásobcích proti rozpočtu našemu. Ale na druhou stranu se ukázalo, že specialista, který dojel na prvním místě - tovární auto z Grazu, Steyer Mercedes G - vyhrál loni i letos.
Jaký je rozdíl v nákladech? Liší se nějak i požadavky na auto, posádku a podobně?
Určitě. I u amatérů jsou požadavky na auto nějakým způsobem specifikované, nicméně bezpečnost, vnitřní rámy a výbava jsou u profesionálů daleko výraznějším prvkem. Mnoho posádek, které se hlásily do profesionální kategorie, organizátoři přeřadili k amatérům. V tom je trochu rozdíl oproti závodům pořádaným FIA, kde jsou regule jasně dané. Amatéři mají daleko kratší tratě. Třeba v nejdelší, takzvané „královské etapě", která se jela v poušti, měli amatéři jedno kolo a my jsme projížděli čtyři kola. Pořadatelé do technicky hodně náročných úseků amatéry vůbec nepustili a naopak profíci byli nahnaní do tras, které byly opravdu na hranici sjízdnosti.
Kolik se ujede celkem kilometrů?
Celkově měl závod zhruba tři tisíce kilometrů. Z toho naprostá většina v poušti. Ale je to ošidné. V některých úsecích se jede hodinu čtyři až pět kilometrů. Některé etapy mají třeba sto kilometrů, jiné pět i šest set během jednoho dne.
Kolik lidí dojelo do cíle?
O trošku více než půlka. To je ale dáno poměrně benevolentními předpisy. Posádky, co nedojedou nějakou etapu, dostávají pouze penalizaci. Někteří proto raději vzdali etapu, ale neznamenalo to pro ně konec závodu.
Kolik dalších Čechů letos jelo?
Byli jsme jediní. Myslím si, že tento závod nikdo z Čechů nikdy nejel. Asi proto u nás také není tak známý.
Jezdí více nadšenců, nebo firemních týmů?
Je to promíchané. U profesionálů jsou to firmy, které se závodění věnují opravdu profesionálně, takříkajíc na plný úvazek. Ale nadšení je v tom taky, protože je to těžký závod. V některých úsecích dokonce výrazně těžší než Dakar.
Platí mezi posádkami soudržnost, pomohou si, pokud má jedna na cestě problém, i když to zhorší její čas, nebo spíše rivalita?
Mezi posádkami jsou přátelské vztahy, protože ve výsledku nejde o peníze. Všichni jsme na jedné lodi, takže pokud má někdo problém, pomáhá se. Ale pochopitelně záleží na druhu problému. Nebudeme se bavit o tom, když je nějaké auto zapadlé. S tím se potýkáme všichni. Něco jiného je ale zdravotní problém. Pokud se někomu něco stane, zastavuje se, dává se první pomoc, volá se zdravotník přes satelitní telefony. Na tyto situace pamatují i pravidla. Průjezd se zaznamenává v GPS, a pokud někdo někomu na jednom místě pomáhá, tento čas se mu pak v cíli odečte.
Takže zapadlému autu byste nepomohli?
Někdy pomáháme ženským na motorkách. To je věc, kterou doteďka nechápu. Proč do toho jdou, když nejsou fyzicky schopné motorku zvednout. To se nám stalo zrovna letos. Po cestě jsem se vyhýbal zapadlému motorkáři, což mě zpomalilo, a zastavil jsem se před vrcholem. Zacouvat jsem nemohl, táhlo mě to na něj, takže jsme čekali. Když jsme viděli, že se tam s tím lopotí hodně dlouho, šli jsme pomoci a ukázalo se, že je to holka, která tu motorku fakt nebyla schopná vůbec zvednout. Takže jsme jí motorku postavili, nastartovali, podrželi, než si na ni sedla a mohla vůbec odjet. V takových případech se pomáhá i technicky, pochopitelně.
Když jste se začal dostávat do čela závodu, změnil se nějak přístup ostatních posádek?
Rozhodně to bylo znát. Na začátku jsme si říkali, že pro nás je to výhoda, že nás budou podceňovat. Pak nás ale začaly brát úplně vážně. Nejen v závodě, ale i mimo něj, komunikace byla úplně jinde. Bylo to super.
Jel jste autem, které jste si sám upravil. Jak dlouho může trvat taková úprava Land Roveru Defender a kolik by stála?
U nás to byl extrém. Auto, které jsem se rozhodl upravit, jsme koupili až začátkem února. Udělali jsme pokus o nízkorozpočtový závoďák, který bude schopný konkurovat, a povedlo se. Řádově připravit auto na to, aby bylo funkční, začíná někde kolem milionu.
Jak jste se na závod připravovali? Je potřeba kromě fyzické přípravy i ta psychická?
Na fyzickou přípravu čas nebyl, jediná fyzická příprava je moje práce. Na psychickou přípravu čas také nebyl. Naopak, před závodem to byl stres, normálně jsem pracoval a byl jsem v čím dál horším a horším psychickém stavu. Teprve během závodu to ze mě všechno spadlo. To je jeden z hlavních důvodů, proč to jezdím. Je to obrovské vyčištění si hlavy.
Aleš Loprais mi říkal, že se před závodem učí žít jako beduín. Jíst, pít a chodit na záchod v noci, aby při závodě neztrácel čas. Máte podobné zkušenosti?
Vzhledem k tomu, že jsem celý život cestoval, pro mě není problém v těchto končinách fungovat. Hodně lidí se třeba ptá, jestli se při závodu zastavuje na záchod? Nezastavuje, není na to čas. Na druhou stranu tam člověk během jízdy ze sebe vypotí tolik, že ta potřeba asi ani není tak velká.
Na jaký zážitek si okamžitě vzpomenete, když se řekne Tuareg Rallye 2008?
V tom si asi nejvíc vzpomínám na etapu která byla čistě pouštní. Ani na chvíli jsme nevyjeli z písku a strávili osm hodin v autě. Organizátor ji nazývá „královská etapa", protože je to vlastně takové zosobnění Tuareg Rallye. My jsme tuto etapu navíc zajížděli s prasklou zadní poloosou, takže zadní kolo nám jelo jen jedno, respektive přední taky, takže jsme jeli jen s „dvoukolkou" v nejvyšších dunách. Snažili jsme se to dohánět výkonem a podařilo se nám to dojet dokonce na třetím místě. Toto byla etapa, která rozhodla celý závod.
Jaký je rozdíl mezi Tuareg Rallye a známější Rallye Dakar?
Hlavní rozdíl je v penězích. Tuareg Rallye je v dnešní době asi nejlevnější, nejdosažitelnější rallye, proto si můžeme dovolit se jí zúčastnit. Dakar se za ty roky posunul někam úplně jinam, než asi na začátku organizátoři chtěli. Jak jsem se dozvěděl, v posledních ročnících u Dakaru je situace taková, že člověk nejenom musí sehnat startovné a peníze na závod, ale ještě se musí líbit organizátorům, aby ho vůbec pustili, aby mohl jet. Mám několik kolegů ze zahraničí, kteří to zkoušeli, a francouzský organizátor (organizace A.S.O., pozn. red.) jim řekl, že pro Dakar nejsou dost zajímaví.
Jaké je startovné na Dakar?
Startovné na Dakar se u aut pohybuje v řádech milionů. Podle toho, co jsem slyšel naposledy od jednoho českého motorkáře, který Dakar jel, tam bylo startovné za motorku něco kolem patnácti tisíc eur. Ale to je jen motorka. V autě se to všechno násobí. Přitom ve startovném toho zas tolik není - zajištění bivaku a stravy během závodu, přepravy lodí, a to je v podstatě všechno. Ostatní náklady si nese závodník sám. Palivo, cestu z Dakaru zpět a další věci. Záleží na tom, kolik lidí jede, jak velký má závodník doprovod. Dneska to bez doprovodu ale už není možné. Už to nejsou statisíce, ale miliony.
Dá se srovnat náročnost Rallye Tuareg s Dakarem?
Bavili jsme se o tom s lidmi, kteří tam byli a Dakar jeli, a všichni se shodovali na tom, že v některých pasážích je Tuareg Rallye násobně komplikovanější a technicky náročnější než Dakar. Možná i proto jsme dosáhli tohoto výsledku. Naše auto bylo schopné fungovat v extrémních podmínkách, extrémním terénu o kousíček líp než dakarské speciály, které jsou stavěné především na rychlost. Samozřejmě, když tam byla rovná pista, tak nám ujížděli, protože výkonově byli někde jinde.
Hrozí Tuaregu stejné zrušení, jako se to stalo Dakaru?
Určitě ne. Organizace je úplně jiná, organizátoři Tuaregu jsou Němci. Samozřejmě, před závodem se vedly diskuse na fóru webu Tuareg Rallye, závodníci se ptali na bezpečnost. Myslím si ale, že i zrušení Dakaru nebylo postaveno na nějakých reálných základech. Možná se časem dozvíme, proč to tak bylo. Ale myslím si, že ten hlavní důvod nebyla bezpečnostní situace, která rozhodně nebyla horší než předloni nebo loni. Naopak, možná je to o kousek lepší.
V budoucnu prý chcete jet i Dakar...
Jo. Určitě. Po letošním ročníku Tuareg Rallye, kde jsme měli šanci porovnat schopnosti naše a auta s ostatními, co mají Dakar za sebou, jsme dostali trochu reálnější obraz toho, kde jsme a co si můžeme dovolit. Obraz je takový, že pokud se nám ty peníze podaří sehnat, určitě do toho chceme jít. Je to obrovská výzva a v podstatě nejvyšší meta.
Pojedete příští rok v Jižní Americe, nebo si počkáte na rok 2011 či 2012, až se Dakar vrátí do Afriky?
Určitě chceme počkat až na Afriku. I proto, že proces sehnání peněz je hrozně dlouhý. Bohužel pořád mluvím o penězích, ale u Dakaru jsou tím nejdůležitějším. Je to ale i o přípravě auta, protože Rallye Tuareg je osmidenní závod, kdežto Dakar se jede dvacet dní. To znamená obrovský technický rozdíl.
Kdybyste si mohl vybrat jedno auto od formule McLarenu po tahač Davida Vršeckého, se kterým byste si chtěl zajet závod?
Placatá auta mě neoslovují, užil jsem si jich kdysi dost. Ani mě moc neoslovují závody na okruzích, takže z toho logicky vypadávají všechny formule. Pokud bych si měl vybrat z nějakého speciálu, byl by to silný rallyeový speciál. Ale když by to mělo být něco, co je pro mě opravdu zajímavé, bylo by to nějaké nejlepší možné auto pro Dakar. Speciály Bowler, tovární vozidla Mitsubishi - to by mě určitě lákalo.
Foto: Karel Šanda, Jan Mihaliček
