Dvanáct posádek na startu, tři v cíli. Pouze čtvrtinová úspěšnost. Letošní Rallye Dakar se stala dokonalým pohřebištěm českých ambicí. Slavná dálková soutěž je čím dál těžší a pro malé týmy či jednotlivce je často nemožné vůbec dojet do cíle, natožpak se rvát o umístění na předních příčkách.
"Nabyl jsem dojmu, že se jedná o soutěž, jejímž primárním cílem je od začátku devastace závodníků. Šanci přežít, tedy dojet, mají jen ti nejsilnější," uvedl David Vršecký, kopilot tatry Marka Spáčila, která po divokých kotrmelcích skončila už ve druhé etapě.
Vršecký byl na Dakaru poprvé. Dvojnásobný mistr Evropy závodních tahačů byl u zrodu českého soukromého týmu Buggyra, který dokáže porážet na okruzích tovární speciály. Tady ale něco takového vůbec není možné.
Stačí, když se vyhrává
"Na Dakaru si to v této chvíli nedokážu dost dobře představit. Každé přijetí do bivaku představuje konfrontaci s brutální finanční i organizační silou koncernů," pokračuje Vršecký. Duch pouštního dobrodružství se vytratil, převládají smíšené pocity. Soutěž je prestižní, skvěle zorganizovaná, ale tovární týmy ji proměnily v dvoutýdenní závody v marketingu.
"Jenom jsme zírali na to, co všechno dokážou udělat tovární týmy pro své hvězdy kalibru Sainze, Peterhansela nebo Čagina s Kabirovem," popisuje Vršecký. "V případě jezdců na vozech značky Kamaz jsem poprvé viděl, co znamená, když se řekne, že peníze nehrají žádnou roli. Stačí, pokud se vyhrává. Žádná romantika, ale velký byznys."
Jediný, kdo se pokoušel narušovat hegemonii kamazů, byl Aleš Loprais, který dokonce vyhrál dvě etapy. Zběsilou jízdu však nevydrželo jeho turbodmychadlo, Loprais kvůli němu neprojel povinné kontrolní body a byl diskvalifikován. Nezničitelné ruské stroje dál nezadržitelně táhly pouští. Čagin pak mohl v klidu posedmé vyhrát a překonat rekord Lopraisova legendárního strýce Karla v počtu celkových vítězství.
Jak ale kamazy všechny štvou, ukázala solidarita ostatních soupeřů s Lopraisem. "Až neuvěřitelně se za nás postavila většina konkurenčních týmů, kteří chtěli, abychom s přesilou kamazů i nadále bojovali," popsal Loprais atmosféru ve startovním poli kamionů.
Ruský postrach motorkářů
Silný despekt k ruskému týmu ovšem nepanuje pouze v kategorii kamionů. Největší noční můrou všech motorkářů na Dakaru je zdržet se na trati a být dostihnut supícím kamazem, jehož piloti zásadně nezpomalují. Snaha uvolnit cestu rozjetému kolosu pak často skončila nepříjemným pádem, v lepším případě řízeným vystoupením ze stroje.
Letos už se naštěstí organizátoři poučili a trať pro motocykly v nejnáročnějších úsecích vedli jinudy. Nic to však nemění na tom, že časy pouštní romantiky, kdy pravidlem nejvyšším bylo pomoci druhému v nouzi, jsou pryč. Alespoň u týmů, které mají ambice skončit na nejvyšších příčkách. O kamazech to platí bez výhrady.
Přesto se i v příštím roce, který možná navíc zavítá do Brazílie a Peru, postaví Loprais a spol. znovu na start a pokusí se o nemožné. "Dvě vyhrané etapy a neustálý vyrovnaný boj v první trojce nám dávají velkou energii a indicii do budoucna, že jsme blízko," prohlásil Loprais, který po přesunu Dakaru z Afriky do Jižní Ameriky ze tří startů ještě ani jednou nespatřil cíl.
