-55d44daf6485d.jpg)
Potkali se před osmnácti lety a během tří sezón spolu odjeli přibližně 25 rallyových závodů. Potom je potkala vážná nehoda, ve které šlo navigátoru Pavlovi Chaloupkovi o život. Vojtěch Štajf mu naštěstí zachránil život. Sice spolu už nezávodí v jednom autě, ale Pavel vede celou autodílnu a připravuje teď závodní speciály jak na běžícím pásu.
Před lety vám šlo o život. Máte nehodu stále ve své hlavě?
Vojtěch Štajf: Stalo se to v roce 2003 během noční etapy Rallye Příbram. Vedli jsme a jako takové varování jsme tam na začátku trefili nějakou zídku. Ale já jsem neubral a v jedné části jsme vylétli ze silnice do lesa, kde jsme se obrátili na střechu a auto navíc opřeli o strom na straně spolujezdce, takže u Pavla to bylo všechno zmačkané. Měl jsem problém se vůbec dostat ven, nakonec se mi to podařilo skrz rozbité zadní sklo a v tu chvíli jsem viděl, že z nádrže v kufru teče benzín. Bylo to opravdu štěstí, protože kdyby benzín vytékal na rozpálený výfuk, tak by to chytlo hned. Na autě ještě svítila nějaká světla, takže jsem musel rychle vlézt zpátky a vypnout hlavní elektrický vypínač, ale tím pádem byla všude tma. Auta, která projela kolem, nás vůbec neviděla. Pak nás našlo pár lidí s baterkami a s jedním člověkem jsme Pavla vytáhli z auta, i když to bylo hodně riskantní, protože jsme nevěděli, jestli nemá poškozenou páteř. Ale pořád by to bylo lepší, než kdyby to auto začalo hořet a on by v něm zůstal uvězněný.
Pavel Chaloupka: Já si z toho nic nepamatuju, probudil jsem se až v nemocnici. Skoro rok jsem nemohl hýbat s pravou nohou. I přesto jsem chtěl u závodění zůstat, ale doktoři mi řekli, že kdyby se něco podobného opakovalo, tak by to už nemuselo dopadnout tak dobře. Takže teď připravuju závodní auta pro Vojtu.
Vojtěch Štajf: Abych pravdu řekl, nevím, jestli bych u závodění zůstal, kdyby se Pavel nevyléčil a měl nějaké vážné následky.
Bez čeho by se vaše přátelství neobešlo?
V.Š.: Bez důvěry. Má to dvě roviny. Pavel mi chystá auto a ví, že to musí být na 100 % připravené pro každý závod. Jedná se i o věci, které se týkají bezpečnosti a nad kterými bychom mohli mávnout rukou, ale vždycky věřím tomu, že auto je v nejlepším stavu. A za druhé se v tomto sportu točí opravdu hodně peněz a já Pavlovi věřím, že peníze na přípravu aut vynakládá účelně.
Co ho nejvíce prohloubilo?
V.Š.: Určitě to, že jsme spolu začali závodit. Protože v tom autě sedíte dva, na rozdíl od závodů na okruzích nebo závodů do vrchu. Je to primárně o jezdci a navigátorovi, kteří spolu musí hodně dobře spolupracovat. My jsme s Pavlem měli už od začátku stejný pohled na věc a takovou zdravou ambici. Pavel je navíc mechanik a pro mě bylo vždycky důležité mít vedle sebe někoho, kdo si s autem dokáže poradit i během závodu, když se cokoli stane. Jezdil jsem taky se spolujezdci, kteří mechanici nebyli, ale když se vyskytnou technické problémy, musíte v průběhu třeba skončit, protože si s tím nedokážete poradit.
P.Š.: Jako posádka rallye jste spolu v podstatě pořád. Když trénujete a pak i při závodech jedete spolu a je dobré, když jste naladěni na stejnou vlnu a máte si navzájem co říct.
Jste v něčem úplně stejní?
V.Š.: Spíš se doplňujeme. Díky tomu nám také náš společný tým funguje už jedenáctým rokem. Pavel je ten aktivní co se týče mechanické práce, v montérkách je skoro pořád a doma moc času nestráví. Já mám zase na starosti veškerou organizaci a shánění finančních prostředků, aby nám to fungovalo.
Čím jste se navzájem nejvíc překvapili?
V.Š.: Pavel mě nejvíc překvapil tím, že si "narazil" moji spolujezdkyni. A asi nejenom mě. Nejdřív nesměla ani pod náš servisní stan, jen do uctivé vzdálenosti. Když se mnou začala závodit, tak ji vzal na milost tak po půl roce. A pak najednou tohle... Tichá voda břehy mele.
Lezete si něčím na nervy?
P.CH.: Vždycky mu hrozně dlouho trvá, než se zabalí. Pytlíček do pytlíčku a taštička do taštičky...
V.Š.: Já bych s ním nemohl mít pokoj v hotelu, když jsme na závodech. Jsem horší než některý ženský, mně to ráno trvá minimálně 40 minut... Překvapuje mě, že Pavel neřekl, že mu vadí, že všude jezdím pozdě.
P.CH.: Na to už jsem si zvykl.
Co si rád dáváte před závodem na uklidnění?
V.Š.: Třeba čokoládu. Potřeboval bych, aby někdo vymyslel nějakou, která se nerozteče. Cokoli si do toho závoďáku dám, hned se mi rozteče... Čokoládu mám jinak moc rád, ale ne samotnou. Spíš si dám nějaké čokoládové tyčinky, takže třeba Milka s Oreem nebo se sušenkami mi moc chutná.
I proto jste rozhodli zapojit se do projektu Milky - Dvojnásobně neodolatelní?
V.Š.: Důvodem pro spolupráci bylo to, že mnoho fanoušků motorsportu tento příběh o naší havárii a Pavlově léčení vlastně nezná, takže jsme si řekli, že díky této kampani ho budeme moci odvyprávět více lidem...
