Čínští pořadatelé se k některým problémům staví zvláštně. Stejně je tomu i s kouřením. Ač jsou sami místní občané vášnivými kuřáky, slíbili beztabákové hry. A rozhodli se proto jednat - i když po svém. V praxi to sice znamená, že v obchodech v olympijském prostoru jsou k dostání cigarety všech různých značek, ale zapalovač nebo sirky nekoupíte nikde.
To udělalo ze škrtátek, zápalek, křesadel a zapalovačů všech druhů mezi novináři velkou cennost. Kdo má, je pán, kdo ne, žebrá u popelníků o připálení. Já jsem měl velkou kliku. Jeden zapalovač jsem vyměnil s kolegou za tři plechovky místního piva - skvělý obchod.
Radost mi však nevydržela moc dlouho. Když jsem poprvé mířil na atletické soutěže v Ptačím hnízdě (centrální stadion olympijských her), zastavil mě jeden z dobrovolníků. „Pane, ten zapalovač tu musíte nechat. Stejně ho nebudete potřebovat, tady se nekouří," povídá. Nikde jinde protikuřácký zákon tak nedodržují jako tady.
Rezolutně jsem kroutil hlavou. „Ale já mám jen tenhle jeden," říkám a křečovitě svírám to plastové bohatství v ruce. Marně. Buď mám jít jinam, nebo ho tam nechat. Kapituluju, ale pouze pod podmínkou, že mi jej vrátí po závodě.
Na konci dne se vracím na místo činu. Vchod byl už zavřený. „Mohl byste mi pomoci, mám vevnitř zapalovač," říkám dalšímu z dobrovolníků. Ten jen nechápavě zírá. Otázku si raději nechá dvakrát zopakovat. „Nějaký speciální, pane?," ptá se.
„Ne, úplně normální," říkám a snažím se ho přimět k hledání. Reaguje bystře, ptá se všech okolo tak vehementně, až upoutáme pozornost dvou policistů. Těm se sice mé domáhání pranic nelíbí, ale nakonec mě dovedou do vedlejší místnosti.
Tam se skrývá poklad. Ve dvou velkých přepravkách leží asi milion zapalovačů. „Poznáte, který je váš?," říká mi muž v uniformě. „Jasně, tyhle tři?" zalžu a utíkám pryč. Dnes večer jsem se stal boháčem.
Ilustrační foto: AP
