Po zlatém finále byl stále v jednom kole. Nejprve dopingová zkouška, pak zpátky na střelnici. Musel zapečetit zbraň, aby byla připravená k transportu do Česka. Až poté se David Kostelecký zastavil a rozpovídal se o svých pocitech českým novinářům.
Bylo o čem povídat, vždyť 33letý brokař přetavil svou druhou účast na olympiádě ve vítězství.
ČTĚTE TAKÉ: Češi mají druhé zlato. Střelec Kostelecký vyhrál trap
Davide, kde máte medaili?
Já ani nevím, kde ji mám. Ti organizátoři, co se o nás starají, se s ní chtěli vyfotit. Tak jsem ji tam nechal trenérovi. Snad je v pořádku.
Co uděláte s milionovou odměnou za vítězství?
Momentálně mě nic nenapadá. A nechce se mi o tom ani moc uvažovat. Milion navíc dneska moc není.
ČTĚTE TAKÉ: Zlatý střelec netušil, že vede. A trenér si šel pro prášek
U čínských fanoušků na střelnici jste se stal velmi populárním. Vnímal jste jejich potlesk?
Potlesk jsem slyšel a taky jsem zaznamenal, že se každou ranou stupňuje. Hodně mě to motivovalo.
KOSTELECKÉHO CESTA ZA ZLATEM V OBRAZECH - PODÍVEJTE SE ZDE
Kdo bude střelec roku? Kostelecký nebo další olympijská vítězka Kateřina Emmons?
Já myslím, že Katka, protože je hezčí. Je to dáma a navíc byla pod daleko větším tlakem. Od ní se to čekalo, ode mě ne. Byl jsem rád, že jsem nemusel snášet to, co ona.
Už jste spolu mluvili?
Mluvili, když jsem šel z finále, tak tam byla s českou vlajkou. Prohodili jsme pár slov.
Pomohla vám psychicky ta její medaile?
Moc jsem to nevnímal. Samozřejmě jsem byl rád, že se jí to povedlo a že střelci mají zase medaili na olympiádě, protože se to od nás očekává.
Jste připravený na ten blázinec, který kolem vás jako olympijského vítěze nastane?
Uvidíme, co nastane. Ale myslím, že připravený jsem. Už nejsem úplně nejmladší, je mi třiatřicet. Myslím, že to zvládnu s nohama na zemi.
Nemrzí vás, že už v úterý zase letíte domů?
Ne, já jsem za to rád. Za poslední čtyři roky jsem toho nacestoval tolik, že doma rád chvíli pobudu. Na zajímavé sporty na olympiádě se podívám v televizi.
Je pár hodin od finále. Už vám došlo, co jste dokázal?
Zatím moc ne. Musel jsem hned jít na doping a pak uložit zbraň. Zítra (v úterý) odlétáme a musí být zapečetěná. Neměl jsem čas o tom přemýšlet.
Proč tak dlouho trvala dopingová kontrola?
Mně to vždycky dlouho trvá. Nejsem zvyklý na to, aby se na mě někde koukal v koutě chlap, jak čůrám. A navíc se tam člověk musí celý vysvlíknout a předvést se jako někde ve stripbaru. To není jednoduché.
Nešlo si vyžádat děvče?
Tak to mě ani nenapadlo. Ale to by bylo ještě horší.
Bylo těžší střílet sobotní kvalifikaci ve vedru nebo nedělní finále v dešti?
Asi v tu sobotu, protože terče nebyly správně nastavené. V soutěži proto víc rozhodovalo, jak člověk zvládl kvalifikační část. Celkově jsem nezažil těžší závod.
Jak jste se uklidňoval ve finálové části? Byl jste blízko velkému úspěchu.
Já jsem byl kupodivu hodně klidný. Nepozoroval jsem, že by mi tep lítal moc nahoru. Za ty roky jsem se naučil ovládat. Ale sám se divím, že to bylo tak klidné.
Pracujete s psycholožkou, jak vám pomáhá?
Před olympiádou v Athénách, kde jsem měl ještě šanci na zisk divoké karty, mi ji najal náš střelecký svaz. A my jsme u toho zůstali. Napadlo mě to už dřív, ale je těžké najít toho správného člověka. Ona ví, o čem je řeč.
Je tady s vámi?
Ne ne, bohužel tu není.
A mluvil jste s ní během závodu?
Ano, volal jsem jí po každé položce. Říkala mi, co jak dělat. Naposled jsme spolu mluvili deset minut před finále.
Můžete to přiblížit?
Ne, to se nezlobte, to se neříká.
Co vám proběhlo hlavou, když jste trefil třiadvacátou ránu a věděl, že už vás o zlato nikdo nepřipraví?
Řekl jsem si, že už to tam je. Že se povedlo to, co jsem vždycky chtěl. Spadl mi velký kámen ze srdce. Tohle už mi nikdo nevezme.
Jak bylo těžké se soustředit na poslední dvě rány, když už jste věděl, že jste olympijský vítěz?
Mně už ty poslední rány byly úplně jedno. Měl jsem tak napršeno na brýlích, že jsem střílel skoro naslepo. Bylo to jako jet autem, když nestírají stěrače. Pak jsem si však řekl, že by byla škoda nedat dvacet pět (tedy trefit všechny terče ve finále - pozn. aut.), když už jsem tak blízko. Navíc je to teď nový olympijský rekord.
Vyhrál jste olympiádu i mistrovství Evropy. Je teď cíl číslo jedna i zkompletovat sbírku na mistrovství světa?
Určitě se o to pokusím. Je mi třiatřicet a ještě nějakou dobu budu střílet. Bylo by to krásné.
Střílíte za Duklu, ale máte modrou knížku...
Nevzali mě, protože jsem měl problémy se zády. I teď je vidět, že nejsem úplně rovný. A navíc jsem měl v mládí problémy s koleny z tenisu.
V minulosti vás také vyloučili ze sportovního centra mládeže jako neperspektivního. Proč?
No, to je pravda. Ale to se stalo asi každému sportovci. Někdy těsně po revoluci mě na rok vyloučili jako neperspektivního a vzali jiného kluka. Nevím, co v tom tenkrát bylo.
Vzpomněl jste si na své předchůdce, olympijského šampiona Jana Hrdličku a tragicky zesnulého Miloslava Bednaříka?
Jasně. Bednaříka jsem strašně obdivoval. Před třemi týdny jsem se potkal s jeho otcem a o Mílovi jsme se dlouho bavili. Chtěl bych ho tímto pozdravit a Mílu taky tam nahoru. Je strašná škoda, že se ta jeho nehoda stala. Kdyby žil, byli bychom strašně silní jako tým. Určitě by nás mladé měl co učit.
Foto: Robert Sedmík
