Legendární vícebojař Roman Šeberle oznámil v pátek konec své bohaté kariéry. Neříkalo se mu to snadno, z atletiky odcházel víceméně nedobrovolně. Příčinou odchodu byla bolavá pata. Svůj odchod vystihl známou frází z filmu Marečku, podejte mi pero: "Pane profesore, už je čas...". Do této doby zaznamenal mnoho úspěchů. Stal se olympijským vítězem, mistrem světa i dvojnásobným mistrem Evropy. Jako první člověk překročil v desetiboji bájnou hranici devíti tisíc bodů, ale také měl konflikt s kolegou nebo ho trefil oštěp.
Vícebojařem se přitom původně neměl vůbec stát, dlouho se věnoval hlavně fotbalu. První atletické krůčky absolvoval v šestnácti letech nedaleko svého rodiště v Týništi nad Orlicí. Velké úspěchy však přišly až ve vojenském klubu Dukla Praha, kam se dostal o šest let později. Poprvé se světu ukázal v roce 1997, kdy obsadil na MS v Aténách deváté místo. Ve stejný rok přivezl premiérové zlato z univerziády.
Rok 2000 byl pro něj přelomový. Na olympijských hrách v Sydney byl jen kousek od zlata poté, co skončil jen velmi těsně druhý za Estoncem Erkim Noolem. Jeho forma gradovala. V další sezoně dokázal změnit historické tabulky, když jako první člověk překonal bájnou devítitisícovou hranici. Světový rekord mu zůstal po jedenáct let. Až v minulé sezoně ho o něj připravil mladý Američan Ashton Eaton, který ho překonal výkonem 9039. "Bylo to otázkou času, kdy mne někdo překoná. Na jednu stranu mne to mrzí, ale zaplaťpánbůh, že vydržel tak dlouho," reagoval na ztrátu světového prvenství atlet Dukly.
Zisk halového titulu mistra světa v sedmiboji a především ustanovení nového světového rekordu 9026 z Götzisu ho katapultoval do nové role lídra v tréninkové skupině před Tomáše Dvořáka. Světové maximum sebral právě svému kolegovi. Celou skupinu měl na starost Dvořákův tchán Zdeněk Váňa. Bující rivalitu uzavřel vzájemný konflikt v roce 2001. "Když jsem se na Dvořáka dotáhl, choval se ke mne jako hajzl," řekl Šebrle." Každý si asi tohle období pamatujeme jinak," kontroval tehdy Dvořák. Čerstvý rekordman přešel k novému trenérovi Daliborovi Kupkovi a mezi oběma kohouty nastalo dlouholeté mlčení.
Pod novým vedením navázal na své velké úspěchy. Přišlo vítězství na evropském šampionátu v hale ve Vídni, to zopakoval i pod širým nebem v Mnichově. "Jsem rád, že Roman zapadl do naší skupiny," komentoval úspěchy svého nového svěřence Kupka. V dalším roce přidal další medaile z vrcholných akcí, ale jeho velká chvíle měla přijít o rok později. Byl na vrcholu formy, když začaly olympijské hry Aténách. On měl jediný cíl. "Přijel jsem pro zlato. Na nic jiného nemyslím. Nemá smysl se bránit vysokým očekáváním," tvrdil před začátkem své disciplíny. Vysoké nároky potvrdil, když si suverénně došel pro zlato. Vyhrál olympijským rekordem, do bájné hranice 9 tisíc mu chybělo pouhých patnáct bodů. On to neřešil. "Počet bodů nebyl rozhodující. V životě jsem nebyl nervóznější," oddechl si po závodě.
Jeho kariéru málem ukončila tragédie, ale měl štěstí v neštěstí. Na soustředění v Jihoafrické republice v roce 2007 ho jedna z domácích atletek trefila oštěpem. Rána z počátku vypadala vážně, ale jak se po chvíli ukázalo, oštěp se jen svezl po kůži a nezpůsobil olympijskému vítězi žádné vážnější zranění. To potvrdil i následným výkonem, když završil triumfální zlatý hattrick v sedmiboji na halovém ME v Birminghamu a k tomu přidal i zlato v desetibojařské disciplíně na MS v Osace. Byly to poslední zlaté medaile, které získal na vrcholných akcích, nicméně to neznamenalo jeho poslední slovo na atletických kolbištích.
Ústup ze slávy předznamenal neúspěch na olympiádě v Pekingu. Začali ho provázet zranění a jen silná vůle mu přinesla v Číně šesté místo. "Co bylo příčinou? Zranění, aklimatizace nebo kašel? Sám nevím," nenašel vysvětlení pro špatné umístění Šebrle. Do další olympiády zaznamenal ještě dvě bronzové medaile z halových evropských šampionátů. Chtěl ještě zazářit na svých posledních olympijských hrách. Místo toho přišel jen zmar, po první disciplíně se musel neslavně se závodem rozloučit. "Bolelo to, stovka to rozdráždila. Ještě jsem zkusil naplno rozběh na dálku, ale nešlo to," vysvětloval atlet odstoupení.
Boj se zraněním prohrál a v pátek musel oznámit konec aktivní kariéry. "Odcházím v pokoji," udělal tečku za svým závoděním. Budoucnost vidí v golfu a jednou by se v něm rád zúčastnil i olympijského turnaje. "Chci se stát profesionálním golfistou, to je jasné," plánuje si Šeberle. V jednom má jasno, u sportu zůstane.
