Mateřská pauza jakoby na ní ani nebyla znát. Dvojnásobná olympijská vítězka v hodu oštěpem Barbora Špotáková porodila koncem května syna Janka, už teď se ale nemůže dočkat, až se zase vrátí k závodění. První krok chce udělat už tento pátek. "Nervozita asi bude velká, ale těším se na to. Mám ráda adrenalin," netají dvaatřicetiletá atletka.
Špotáková se chce divákům poprvé v ostrém závodě představit v pátek na mítinku v Domažlicích. "Určitě do toho nepůjdu naplno, ale mrzí mi, že tam nebude Honza Železný, který už slíbil svou účast na Davis Cupu," zmínila oštěpařka svého kouče a bývalého krále světového oštěpu.
Formu ladí Špotáková především klusáním s kočárkem, občas se snaží vybíhat kopce. A párkrát už si dokonce i hodila oštěpem. Atletické povinnosti musí ale skloubit s těmi mateřskými. "U malého musím být přeci jen pořád minimálně každé tři hodiny, příští rok už to snad v tomhle ohledu bude lepší," uvedla.
Na mítinku v Domažlicích startuje také kvůli tomu, aby dodala motivaci mladým atletům. Už osmým rokem je totiž patronkou Středoškolského atletického poháru. "Budu se snažit podpořit mladé lidi ve sportu. I to, že jdu teď závodit z fleku, znamená, že atletika je o závodění a že to může být zábava. Tak by to měli ti mladí brát," řekla pro TV Barrandov.
A jaký výkon by ji při restartu potěšil? "V Domažlicích bych chtěla překonat šedesátimetrovou hranici, ale vím, že to nebude jednoduché," prozradila Špotáková, která za opravdu ostrý start své přípravy považuje až prosincové soustředění na Kanárských ostrovech.
Jak se vám daří skloubit role maminky a atletky?
Zatím se mi to nedaří nijak úžasně, přeci jenom hlavní je teď péče o miminko a ten trénink probíhá velmi sporadicky. Já bych řekla, že co se dá nazvat tréninkem, tak to může být třeba jednou týdně a půl hodiny. Jinak se ale pohybuji docela dost, snažím se třeba klusat s kočárkem, což je docela náročné To mě do kondice vrátilo velmi rychle.
Sledovala jste třeba příběhy jiných sportovkyň, které se k závodění vrátily po mateřské pauze?
Nějak cíleně ne, ale všichni známe příklady. Nejlepším z nich je Kateřina Neumannová, která to zvládla na výbornou (bývalá běžkyně na lyžích vybojovala na olympiádě v Turíně v roce 2006 zlato - pozn. red.). Ta mně i v zimě dávala rady, že to jde, že to není problém, že se toho nemám bát, a naopak mi i radila vrátit se co nejdřív, protože člověk přeci jenom když si odvykne, tak o to víc je ten návrat horší.
Některé sportovkyně v průběhu mateřské pauzy uvažovaly o konci kariéry, už si nedokázaly představit, že by znovu naskočily do náročného sportovního kolotoče. Nebyl to v některých chvílích i váš případ?
Nedivím se tomu. Každý den, kdy si zvyknete, že ten trénink není vaší denní součástí, tak potom se k tomu vracet je velmi náročný. A podle mě s věkem přibývá lenost a musí se snažit o to víc. Proto i o ten návrat se snažím takhle dřív. Ani ne tak ho konkrétně realizovat, ale aspoň mentálně, myslet si, jako že jsem zase zpátky ve svých starých kolejích.
V jaké se cítíte být kondici?
Řekla bych, že kondičně jsem na tom dobře, spíš jediné, co je takové složitější, je, že jsem třeba vůbec neposilovala, takže když házím, tak mě opravdu hodně bolí záda, protože nejsem zpevněná. To je malinko problém.
Už máte dvě olympijská zlata, další vám přibylo nedávno v podobě miminka. Jak se v takové situaci hledá motivace pro trénink i návrat samotný?
Myslím si, že hlavně při tréninku pro mě bude těžké od miminka odbíhat, budu mít pocit, že tu péči o něho šidím. Ale motivace na závodění mně zůstala. Jsem závodní typ a už to vidím - jak se mi zase začne zvedat adrenalin, budu cítit ten závod před sebou… šimrá mě z toho v břiše. A to je to správný, co by atlet měl mít. To mně zůstalo.
Platí tedy, že vrcholem, ke kterému se upínáte, bude olympiáda 2016 v brazilském Riu de Janeiru?
Ano, to je to, kam teď sportovně mířím.
