Mohla být možná průměrnou klavíristkou, ale Zuzana Hejnová si vybrala špičkovou atletiku. I životem běží na sto procent, nezastavuje. Na obzoru se kromě olympiády v brazilském Riu zároveň rýsuje konec kariéry a doba, v níž čtyři sta metrů překážek už nikdy nebude sprintovat naplno.
Text: Olga Procházková
Jak se cítíte těsně před závodním startem?
S přibývajícím věkem je to lepší a lepší. Dřív jsem dost trpěla trémou, ale poslední roky se cítím mnohem lépe.
Nastal v minulosti okamžik, kdy se to výrazně zlomilo k lepšímu?
Rozhodně. V roce 2012 po mistrovství Evropy v Helsinkách, kde jsem běžela jako favoritka, ale skončila jsem až čtvrtá. Z toho jsem byla opravdu hodně špatná. Věděla jsem, že takhle dál nechci, že mě to takhle nebaví a musím udělat zásadní změnu, nebo skončím. Ten pocit, že pro úspěch dřu na maximum, ale marně, byl hrozně frustrující. Zároveň mě týž rok čekala ještě olympiáda v Londýně a věděla jsem, že se musím vzpamatovat. Začala jsem pracovat na psychice, chodit na reiki, věnovala jsem se energiím a podobně. Změnila jsem trenéra. Na olympiádě jsem pak získala bronz a od té doby jsem jiná, závody prožívám ve větším klidu.
Bylo těžké opustit trenérku? Vedla vás, trávily jste spolu spoustu času, cestovaly
po světě a najednou jste řekla: promiň, už s tebou nechci spolupracovat.
Určitě, bylo to těžké. U bývalé trenérky jsem byla sedm nebo osm let, od doby, co jsem přišla do Prahy ve třeťáku na střední škole. Znaly jsme se opravdu dobře, i s rodinou se znala. Ale postupem času mi připadalo, že míra toho, co si můžeme vzájemně dát, se vyčerpala a že potřebuju něco nového.
Se současným trenérem Daliborem Kupkou řešíte svou závodní psychiku, naladění?
Ne, není to třeba, jsem v pohodě. Trenér je v atletice jenom na fyzičku. Další okolnosti, nejen psychické ladění, ale například také rehabilitace či regenerace, jsou individuální záležitostí závodníka. V atletice to tak chodí. Nemáme kolem sebe tým, který by s námi všude jezdil, jako ho mají například tenisté. V Dukle působí oddílový fyzioterapeut, ten funguje na soustředěních, a když jsem v Praze, mám svého fyzioterapeuta. Fyzioterapeut se mnou jezdí skoro všude, pokud nejde o jedno- či dvoudenní závody, kam jezdím jen s trenérem nebo sama.
V hokeji nebo tenise je vliv psychiky na výkon sportovce evidentní. Je důležitá i v disciplíně, kde musíte, zjednodušeně řečeno, jen rychle běžet?
Hlava hraje velkou roli. Zažila jsem to, když jsem nebyla v pohodě nebo jsem měla velkou trému, neprodala jsem, co ve mně bylo. Teď jsem psychicky v klidu. A vidím na soupeřkách, jak jsou na tom ony. Na některých je znát, že když mě spatří - a vědí, že jsem favoritka -, vnitřně závod vlastně vzdají. V tu chvíli vím, že nemůžou vyhrát.
*Jaká vládne atmosféra mezi běžkyněmi?
*Taktizuje během závodů?
*Kdy se stává exhibicionistkou?
*Proč ji nepřekvapil ruský dopingový skandál?
*Co si myslí o spekulacích o dopingu Heleny Fibingerové?
*Jak zvládá udržovat dlouholetý vztah s přítelem Honzou?
ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY NALEZNETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ MAGAZÍNU INTERVIEW.
