Aleš Opatrný
Česko mezi parkurovou elitou. Bude to boj, tuší šampion

Do koní byl odmalička blázen. Aleš Opatrný je jedním z těch, kdo vrátili český parkur mezi světovou elitu. Nejlepší tuzemský jezdec bude závodit i na největší domácí parkurové akci, Světovém poháru v Olomouci.

Česká reprezentace letos nově soutěží v I. divizi mezi nejlepšími parkurovými zeměmi. S jakými plány vyrážíte do boje se špičkovou mezinárodní konkurencí?

Mám tajné přání, abychom se udrželi, ale vím, že to bude opravdu složité. V Česku máme málo koní, kteří jsou dostatečně kvalitní pro závody I. divize. Máme u nás sedm osm velmi dobrých jezdců, ale koně odpovídající kvality má maximálně pět z nás. Sedmdesát procent výkonu přitom dělá kůň, špičkový jezdec bez dobrého koně je pořád jenom jezdec.

V předválečném období jsme patřili mezi parkurovou elitu, druhá světová válka a potom komunismus ale skokovému sportu nepřály. Poslední dobou ale zažívá tuzemský parkur renesanci. Co se nejvíc zlepšilo?

Když jsem odcházel v roce 1998 do Německa, myslel jsem si, jak je na tom český parkur dobře. Pak jsem ale uviděl ten velký rozdíl a došlo mně, že to je jinak. Za posledních dvacet let se to ale hodně zlepšilo a tento sport jde velmi rychle dopředu. Hlavně proto, že jsou v Čechách lepší koně. Prozatím to není tím, že by se výrazně zlepšoval tuzemský chov, přibývá ale lidí, kteří nakupují kvalitní koně v cizině a dovážejí je. Bez osvícených majitelů koní, mecenášů, by rozvoj českého parkuru nebyl možný. Také proto byla naše reprezentace loni tolik úspěšná a podařilo se nám postoupit do I. divize mezi nejlepší týmy světa. Já sám jsem měl to štěstí, že posledních několik let spolupracuji s manželi Kellnerovými, kteří podporují český jezdecký sport a vzali mě do svého Czech Equestrian Teamu. Můžu se tak plně věnovat pouze sportovní přípravě, mohl jsem absolvovat olympijskou kvalifikaci a podařilo se mi dostat se do první stovky ve světovém žebříčku.

Parkur je disciplína spojená s rychlostí, elegancí a dokonalou souhrou člověka s koněm. Pomohlo vám, že pocházíte z jezdecké rodiny?

Určitě. Otec je trojnásobným mistrem republiky v military, tedy všestrannosti. Odmala jsem šel v jeho stopách, věnoval jsem se závodům ve všestrannosti i parkuru. Když mně bylo sedmnáct, pozval táta do Hořovic parkurového trenéra z Německa, který u nás uspořádal několikadenní soustředění a pak mě na půl roku pozval k sobě. U parkuru jsem pak už zůstal.

Jít ve stopách úspěšných rodičů je někdy ošemetné. Vás navíc otec Václav dlouho trénoval. Neskřípalo to mezi vámi občas?

Někdy je to výhoda, jindy nevýhoda. Dítě přirozeně rodičům vzdoruje, to ale vyřešil můj táta chytře. Zval cizí trenéry, z Česka i zahraničí, a já najednou viděl, že vlastně říkají to podobné, co on. Díky tomu jsme se s tátou vlastně nikdy nedostali do žádného většího konfliktu.

Odmlouval jste často?

Ne, trénink mě nikdy neomrzel, do koní jsem byl vždycky blázen. Jezdil jsem odmala a už v nějakých pěti šesti letech jsem prý seděl večer s uzdou a sedlem na lavičce a čekal na tátu, až přijde domů. Padala tma, já ale chtěl na koně. Máma mě přemlouvala, ať jdu domů, že půjdu ven, až přijde táta. Věděl jsem ale, že to je lest. Takže jsem zůstal venku, táta pak nasvítil před stájí lampu, já objel na každý směr pět koleček a šel spokojeně domů.

* Jak vypadá sezona elitního parkurového jezdce?

* Proč musejí být závodníci denně v kontaktu s koňmi?

* Jakými letadly cestují parkuroví koně?

* Jak je to v parkuru s módou?

* Proč utíká rád Aleš Opatrný do hor?

VÍCE SE DOČTETE V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 13. ČERVNA 2016.