Čtyřicátník Chalupa: Brzy <span>začnu nový život.</span> Bez vesel

Pokud s parťákem Milanem Dolečkem zvládnou na dvojskifu poslední závod Světového poháru 2008, pojede Václav Chalupa do Pekingu na svoji šestou olympiádu.

Tím se nemůže pochlubit ani legendární Brit Steve Redgrave. Ten si však z každé ze svých pěti olympijských regat odvezl zlato. Na velkou medaili čeká nejlepší český skifař celou kariéru. I proto na prahu čtyřicítky (narodil se 7. prosince 1967) trénuje jako zamlada.

Čtvrt století na vodě, v posilovně, na soustředěních a na cestách za závody po celém světě. Co tomu říká vaše rodina?

Manželka je na moje trénování a cestování zvyklá, jiného mě nezná. Našla si mě a vzala v tomhle životním stylu. Teď je to ale náročnější. Stále bydlím v Račicích, kam jsem se před lety přestěhoval, abych to měl k vodě blíž. Alice tam chodí do práce, čtrnáctiletý Vašek do školy. V Praze mám byt, kterého se nechci zbavit, jelikož nevím, co bude, až opravdu skončím. Třeba budu muset kvůli práci zůstat v hlavním městě, i když bych nejraději zmizel do jižních Čech, do Jindřichova Hradce. Každopádně příští rok začnu nový život.

Nový život? To znamená bez vesla?

I to se může stát..., že praštím s veslováním. Alice je ve čtvrtém měsíci těhotenství.

Co vás to popadlo, další dítě po čtrnácti letech?

Už dlouho jsme uvažovali, že si pořídíme ještě jedno mimčo. Ale pokaždé do toho vlezla olympiáda nebo mistrovství světa. Říkali jsme si: až po „o". Proběhla jedna, druhá, třetí... Teď už je nejvyšší čas. Ani jsme se nemuseli moc snažit.

Mluvíte o závěru kariéry, ale účast na olympiádě v Pekingu a váš nekonečný zlatý sen je určitě pořád velkou motivací...

V Pekingu bych chtěl svoji kariéru uzavřít. Sen o velké medaili stále sním, ale musím říct, že účast na olympiádě je teď pro mne téměř srovnatelná s touhou po zlatu. Motivaci mám obrovskou. Něco jsem rozjel a chci to dotáhnout do konce.

Trénujete v obrovských dávkách, prý ještě víc než v minulosti. Neuvažoval jste dokonce o návratu na skif?

To rozhodně ne! Ondřej Synek (momentálně nejlepší český skifař, pozn. red.) je tak vážný konkurent, že je mi jasné, že už nemám na to, abych ho sesadil. A nevidím důvod, proč bych to měl dělat. Byla by to ode mne hloupost.

Od olympiády v Aténách 2004 jste dva a půl roku trénoval s Rusem Sergejem Kruťjakovem, nyní vás vede Milan Doleček starší. Spolu s jeho synem je s vámi ve skupině ještě Ondřej Synek. Je to velký rozdíl od dob, kdy jste trénoval sám pod dohledem Zdeňka Pecky?

Jsem samotář, individuální trénink mi nikdy nevadil. Dokonce mě bavil, protože jsem byl pánem svého času. Nemusel jsem se na nikoho ohlížet, nikomu se podřizovat, brát na něco ohledy. A i když jsem trénoval sám, vždy za mnou stál trenér, takže jsem měl nad sebou dozor. Někoho, kdo sledoval moje výkony.

Ke zlatu z olympiády nebo mistrovství světa vám několikrát chyběl jen pověstný krůček. Ale udělat ho se nepodařilo ani jednou. Nenarůstal ve vás pocit, že jste se měl po několika sezonách s trenérem rozejít?

Tohle jsme pocítili oba po šestnácti letech. Po olympiádě v Athénách jsme vyslovili stejnou myšlenku. Že už to nefunguje, jak by mělo, a že by to chtělo změnu.

Proč až po tak dlouhé době?

Celá ta léta jsem mu věřil, chtěl jsem společné snažení dotáhnout do úspěšného konce s ním. V závěru naší spolupráce se Zdeněk stal ředitelem sportovního areálu v Račicích. Najednou měl hlavu plnou problémů. Byla to pro něj obrovská změna, naprosto něco nového. Je precizní, hodně šikovný, snaží se, aby Račice fungovaly. Už tam uspořádal několik velkých podniků - šampionát juniorů a veteránů. Ale veslování ho pořád baví. Když jsme přijeli na závody nebo soustředění, vždycky říkal, jak se těší, že si se mnou odpočine.

Nikdy jste neudělal to, k čemu se v době největší slávy rozhodl třeba Němec Thomas Lange - na rok vypustit, odpočinout si a vrátit se až další sezonu. Nebyl jste až příliš pod trenérovým vlivem?

Měli jsme to v plánu sezonu po úspěšné olympiádě v Barceloně. Jenže mistrovství světa v Račicích v roce 1993 nám udělalo čáru přes rozpočet. A navíc přišla zpráva, že Lange nebude startovat. To byla šance, které se nedalo nevyužít.

Jenže se objevil Kanaďan Derek Porter...

Tak to chodí... Přiznám se, že už ani nevím, proč jsem nevypustil třeba další rok. Na mistrovství světa v Indianapolisu 1994 jsem zůstal bez medaile, a tak jsem si říkal, že to prostě nejde. Hodilo by mě to ještě někam níž, a pak už bych se asi těžko hrabal nahoru. Na obzoru byla další olympiáda, možnost získat sponzory.

Proč jste nezkusil přesednout ze skifu na jinou loď?

Taky jsem o tom uvažoval, ale byla to doba, kdy tu ke mně nebyli vhodní partneři. Vezměte si, kolik let bylo naše veslování spojeno se jménem Chalupa!? Nechtěl jsem hazardovat se svou pověstí. Kdyby tehdy existovala tak skvělá párová čtyřka jako dnes, tak by to asi bylo něco jiného.

I když o sobě tvrdíte, že vám individuální trénink nikdy nevadil, nebyly pro vás chvíle, kdy se vám trenér Pecka už nemohl věnovat naplno, frustrující?

To je pravda, hlavně v zimě. Ty poslední jsem trávil v posilovně nebo u trenažéru většinou sám a už mě to začalo ubíjet. Venku špatné počasí, člověk je vnitřně unavený. V posilovně v Račicích nejsou okna, byl jsem tam zabedněný celý den. A na trenažéru se dá tak nanejvýš poslouchat muzika, jinak koukáte do zdi. I když jsem si nic nepřipouštěl, podvědomě, když člověk nemůže a měl by se kousnout, tak si povolí. Chybí konkurence, obecenstvo, byť v podobě jedné osoby, která sedí vedle mne a zapisuje do notesu čísla, kolik natahám.

Pomohl vám v tomhle směru přechod do skupiny veslařů na Dukle?

Obrovsky. Začal jsem trénovat jinak, než jsem byl zvyklý, a najednou jsem se strašně zlepšil. Především na trenažéru. Když mám najednou vedle sebe čtyři lidi, tak to dostane úplně jinou šťávu. Soutěživost je kořením jakéhokoli tréninku a sportovce někam posune. Mě určitě posunula o stupínek výš. Myslím, že změna přišla v pravý čas, protože kdybych  pokračoval ještě nějakou chvíli sám, asi by výkonnost šla rapidně dolů.

Po téměř dvou desetiletích jste opustil skif? Nebylo vám to líto?

Jsem srdcem skifař, takže na závodech po skifařích pořád pošilhávám a trošku jim závidím, že už tam nemůžu sedět s nimi. Na druhou stranu kolektiv je pro mne něco nového. Když je člověk individualita, sólový závodník, jen na něm se odrazí, jak na tom je, jak je připravený, kdežto v partě je to záležitost všech. Některé věci se vynulují a rozdělí mezi všechny členy. Člověk se musí podřídit, nemůže si dělat, co chce. V tom to pro mne bylo náročnější. Dlouho jsem jezdil sám, takže jsem si vědom, že přetvořit mě tak, abych posádce vyhovoval, bylo a je těžké. Kluci jsou zvyklí jezdit spolu, a já si patnáct let dělal, co jsem chtěl.

Hraje při přechodu na jinou loď důležitou roli i technika veslování?

Coby individualita jsem měl výhodu v tom, že jsem se nemusel podřizovat nějakému pravidlu, jak má veslař veslovat. Pokud jsem rychlý a vesluju trošku jinak, než se píše v příručkách, tak by byl trenér blázen, aby mě nenechal a nějakým způsobem brzdil. Kdežto u posádky je důležité, aby ti lidé byli v tomto směru stejní. Čím víc jsou stejní, tím mají větší šanci. Pak teprve mohou prodat to, co mají natrénováno.

Nebyly právě tyto věci příčinou, že po přechodu ze skifu na párovou čtyřku to příliš nefungovalo?

Já bych neřekl, že to nefungovalo. Výkonnostně jsem byl nejlepší, tak jsem měl právo na čtyřce sedět. Na třetím světovém poháru v poolympijské sezoně jsme byli druzí za Estonci, kteří ten rok jezdili skvěle. Všechno vypadalo dobře, ale přijeli jsme na mistrovství světa do Japonska a nejelo to! V rozjížďce ještě jakž takž, v semifinále jsme se trápili a ve finále jsme skončili čtvrtí, přičemž první tři lodě nám pořádně odfrčely.

V následující sezoně se situace opakovala...

Na jaře 2006 vznikly dvě nové posádky. Já si měl se strokem z párovky sednout do dvojskifu, zbytek do čtyřky. Jenže Jakuba Hanáka vzal den po kontrolkách slepák, musel na operaci, trenér nás sesadil do čtyřky, takže jsem dvojskif vůbec nevyzkoušel. První svěťák čtyřka vyhrála, ve druhém jsme dojeli třetí a pak jsme dokonce vyhráli v Lucernu! Přišlo mistrovství světa v britském Etonu, a zase to nejelo. Hned po šampionátu jsem se sešel se Sergejem a on mi řekl, že se do čtyřky nehodím. Že jsem ji technicky nezvládl. Já si myslím, že jsem to naopak zvládl docela dobře. Prakticky mě neopravoval. Celou sezonu jsme jezdili dobře. Průšvih přišel vždycky až na mistrovství.

V čem vidíte problém, že to ani v jednom případě na šampionátu nevyšlo?

Nejspíš kvůli závěrečné přípravě, kdy jsme asi trénovali až moc. Když je člověk mladej, tak ho to třeba někam posune, ale vytrénované a zkušené borce dokáže taková závěrečná příprava rozhodit. A dá se při ní ledacos zkazit. Mně na těch mistrovstvích připadalo, že jsme unavení, ztahaní, přetrénovaní.

Rozhodnutí sednout si do dvojskifu vzešlo z vaší hlavy?

Při pohovoru mi Sergej řekl, že jsem na tom fyzicky tak dobře, že mám předpoklady pro dvojskif. Vzal jsem to jako výzvu. Mrzelo mě, že už na čtyřce nesedím, ale jsem bojovník. Jen tak nic nevzdávám a rád zkouším nové věci. Dvojskif jsem na mistrovství nikdy nejel, a tak jsem si řekl, že do toho půjdu.

Původně jste však k sobě chtěl jiného partnera...

Celou zimu jsem se připravoval ve skupině, na jaře jsem zaostal při kontrolkách asi pět vteřin za Ondrou Synkem. Šel jsem za trenérem s požadavkem, že bych k sobě chtěl Jakuba Hanáka, který skončil za mnou třetí. A on mi ho nedal, prý by zkazil čtyřku... Jarní přípravu jsem tedy odjezdil s Michalem Horvátem, benjamínkem skupiny, a šlo nám to docela pěkně. Jenže Michal pak nezvládl další kontrolky a já začal mít trochu obavy. Potom jsem se dozvěděl, že na čtyřce chtějí vyzkoušet stříbrnou sestavu z mistrovství světa v Miláně 2003. A ze sestavy vypadl Milan Doleček.

Jenže ten na rozdíl od vás, už dvojskif jezdil...

S Ondrou Synkem a velmi dobře. Milan je poctivec, fyzicky dobře připravený. Máme podobné postavy, oba jsme velcí, říkal jsem si, že by nám to mohlo šlapat. Tušil jsem, že by k téhle sestavě stejně dřív nebo později došlo, tlak, abych zkusil tuto variantu, tu byl. Vzápětí projevil Milan Doleček starší zájem nás trénovat a svaz to podpořil.

Jak jste se vyrovnal s handicapem, že jste za celé dva roky pod Sergejem Kruťjakovem jediní vy dva spolu v dvojskifu neseděli?

O to to bylo složitější. Abychom se dali dohromady a sveslovali se, na to je potřeba spousta času. Dvojskif je založen na souhře dvou lidí. Mnohokrát se potvrdilo, že dva silní, vysocí a fyzicky dobře připravení veslaři nemusejí jezdit rychle. Přijdou dva průměrní hošánci, kteří si stoprocentně vyhoví, a porazí je. Jakmile jeden válec nešlape stejně jako druhý, nefunguje to, oba se dřou a nejede to. S Milanem jsme si hodně blízko, máme natrénováno, máme i obrovskou výkonnost, ale nedokážeme si zatím vyhovět. Pořád si nejsme jistí a pořád si na lodi nerozumíme. Každý z nás chce urvat co nejvíc, ale ono to nejede. Považuju dvojskif za  jednu z nejtěžších veslařských disciplín. Sebemenší problém je strašně moc vidět

Postoupit na olympiádu z mistrovství světa 2007 v Mnichově se vám nepodařilo. Neměli jste taky trochu smůlu? Nedávno se změnila pravidla postupových kritérií...

Jakmile je na startu víc než čtyřiadvacet lodí, přijde na řadu čtvrtfinále, které se dříve nejezdilo. Vyfasovali jsme v něm první, třetí a čtvrtou loď z pozdějšího finále. Byl to závod jako řemen, ale skončili jsme čtvrtí a tím vypadli ze hry. Do semifinále postupovalo dvanáct lodí a na olympiádu pak prvních jedenáct. Smůla, ale to se ve sportu stává.

Znáte recept na to, jak z tohoto bludného kruhu ven?

Musíme ho nalézt, jít nějakým způsobem proti sobě. Potřebujeme najít ideální styl a přizpůsobit se jeden druhému, abychom byli co nejrychlejší. „Velkej" Milan má svoji představu o veslařském stylu, podle níž vychovával svého syna, a teď tak vychovává i mě. Snaží se mě naučit to, co si myslí, že je nejlepší. Jenže už nejsem mladej zobák, který nic neumí, a tím pádem se to rychle naučí. Mám za ta léta něco zažitého, a to nelze tak rychle změnit. Ale myslím si, že jsem udělal velký pokrok. Jenže to nestačilo.

Není problém třeba i ve věkovém rozdílu? Přeci jen jste o generaci starší...

Milanovi je pětadvacet, takže rozdíl patnácti let, ale jsme naprosto v pohodě. Samozřejmě, každý jsme jiná generace a je pravda, že mladí kluci už mají poněkud jiné zájmy. Ale tím, že mezi nimi pořád žiju, se dokážu přizpůsobit.

Jste profesionál s obrovským množstvím zkušeností. Všiml jste si nějakého rozdílu v přístupu k tréninku mezi vámi a mladšími veslaři?

Kluci kolem mě jsou na takové úrovni, že vědí, co chtějí. Chovají se stejně jako já, snaží se veslování dát všechno. Je pravda, že veslařů je mnohem méně, než tomu bývalo. Ještě jsem zažil dobu, kdy sport patřil k jedné z mála možností, jak vycestovat do zahraničí. To už dnes neexistuje, mladí mají před sebou otevřený celý svět. Ale ti, co na vodě vydrželi, vědí, proč to dělají a proč tu dřinu podstupují.

Jan Železný nebo Martina Navrátilová tvrdí, že se po letech tréninkové přípravy naučili „naslouchat svému tělu" a dokázali si pak sami upravit trénink podle vlastních potřeb. Jak jste na tom vy?

Tohle neumím. Vím třeba, že o víkendu jsou závody na trenažerech, dva dny předtím máme těžký trénink, takže bych se nejspíš měl trochu šetřit. Ale to nejde. Když vedle mě jede Ondra a na budíku vidím číslíčka, která tahá, tak mi to nedá. Já svoje tělo moc neposlouchám. Trenér mi sice občas říká: „Když toho budeš mít dost, dej vědět, upravíme tréninkový plán." Ale abych šel žádat o milost, to se mi stalo jen párkrát za kariéru.

Poslední možnost kvalifikovat se na olympiádu máte v červnu příštího roku při světovém poháru v polské Poznani. Postupový klíč je krutý, do Pekingu pojedou pouze dvě lodi. Sveslujete se do té doby?

Abychom na olympiádě něco dokázali, musíme zvládnout kvalifikaci, jinak tam nemáme co dělat. Je to těžká cesta, ale věřím, že ji zvládneme. A pokud ano, tak si myslím, že na olympiádě nevyhoříme.

Česká osmiveslice porazila na Primátorkách Němce, loňské mistry světa, a z mistrovství Evropy 2007 v Poznani přivezla zlatou medaili. Vy jste v ní v obou případech seděl. Není osma a eventuální pokus v dodatečné kvalifikaci ještě jednou alternativou, jak se dostat na olympijské hry?

Problém je v tom, že osma byla složená z nejlepších veslařů v republice, ta samá sestava jela i na mistrovství Evropy, kde však Němci nebyli. Nepřijeli ani Rusové, ale zato startovali Poláci, kteří skončili pátí na světě. Nedali jsme jim šanci. Myslím, že v této sestavě bychom měli šanci bojovat o medaili. Ale základ tvořilo šest silných veslařů - na stroku Ondra Synek, pak Jakub Hanák z párovky, kluci z dvojky a my dva ze skifu. Soustředit se na osmu by znamenalo obětovat ostatní disciplíny. A to je obrovské riziko. Když to přeženu, ze tří medailí by nemusela být ani jedna. A za druhé si myslím, že nikdo by do toho nešel s chutí. Tahle osma byla jetá s nadšením, skočili jsme do ní narychlo a to dělá strašně moc. Kdybychom spolu byli třeba rok, nemuselo by to tak vypadat. Ponorka se objeví, ani nevíte jak.

Termín porodu je stanoven na konec května, což je ještě před kvalifikací do Pekingu. Kdyby nastala varianta, že tam nepostoupíte, definitivně skončíte?

Asi ano. Pokračoval bych snad jedině v případě, kdyby se na olympiádě zadařilo. Nejspíš bych si sedl na osmu. Ale to je bohapustá teorie. Jenže nikdy neříkej nikdy. Kdyby však kvalifikace nevyšla, asi bych chuť do dalšího tréninku neměl. Už teď se musím občas přemlouvat. Rodina mi chybí. Vždyť za celou kariéru jsme byli s Alicí jen dvakrát na společné dovolené.

Proto jsem se vás ptal, jak vaši častou nepřítomnost snáší?

Slibuju jí, že už to přijde. Ale jak říkám, někdy se přemlouvám, jindy do toho spadnu po hlavě. Veslování je droga.

Pokud skončíte, máte představu, co budete dělat dál?

Možná, že jsem konec kariéry odkládal, protože jsem tu představu neměl. Ale poslední dva roky už nad tím dost přemýšlím a věci začínají mít reálnější podobu. Tedy alespoň směry, které bych zvládl a kterými bych se rád ubíral. Konzultuju to i se Zdeňkem, mám pár kamarádů, kteří mi moje občas potřeštěné nápady vyženou z hlavy. Ale je dobré takové lidi mít, třeba si tolik nenamlátím.

Jste vyučený opravář zemědělských strojů, v devatenácti jste šel na vojnu a od té doby máte v rukou veslo. Takže zůstanete v oboru?

Mám jistou představu, jak bych snad mohl našemu veslování pomoci, aby bylo víc vidět. Druhá cesta je návrat do Jindřichova Hradce, tam mě to hodně táhne. Jenže bych musel mít nějaký vlastní projekt. Na jihu Čech tolik pracovních příležitostí není. Další možnost je odejít od vrcholového sportu úplně někam jinam.

A co takhle najít si šikovného mladého svěřence a předávat mu vaše bohaté zkušenosti?

Letos začal veslovat syn, takže se můžu realizovat až až. Ale život trenéra je horší a těžší než život sportovce. A já bych si konečně rád užil rodinu. Doufám, že začnu žít normální život. Od pondělí do pátku budu pracovat, o víkendech budu mít volno a v létě odjedu na dovolenou.

Jenže vás čeká radostná událost, takže zase bude starostí až nad hlavu...

O to by to bylo hezčí.

Foto: Karel Šanda, ČTK