„Do vody skáču pořád. Kvůli ramenům už jen po nohách"
08.07.2008 18:00
I v šestapadesáti letech se klidně postaví na desetimetrovou věž a skočí. "Ale už jen po nohách, ramena na to nejsou trénovaná, nevydržela by," tvrdí Milena Duchková-Neveklovská. Letos to je čtyřicet let, co skokanka do vody v roce 1968 v Mexiku vyhrála olympiádu právě v této disciplíně.
"Jsou to krásné vzpomínky, tehdy mi to ani pořádně nedocházelo." Tehdy jí bylo šestnáct let.
Když přišla v roce 1960 k Marii Čermákové s tím, že chce skákat do vody, dostalo se jí záporné odpovědi. "Tak malé nebereme," odvětila trenérka. "Mně už je ale osm," nedala se odbýt. Vypadala tehdy o tři roky mladší a také v dospělosti svou výškou 157 centimetrů nevynikala.
Vynikala však salty a vruty. Je jedinou českou olympijskou vítězkou i medailistkou ve vodních sportech, na dalších hrách v roce 1972 v Mnichově získala stříbro.
Přitom nebylo jasné, jestli vůbec do Mexika v roce sovětské okupace odcestuje. Když se vrátila v říjnu do Prahy ze závodů, uviděla tanky a okupační pohromu v ulicích metropole. Přijala tedy nabídku své trenérky a jela do Berlína, pak obě skončily na závodech Stuttgartu. V té době nebylo jasné, jestli česká výprava na listopadovou olympiádu odjede. "Ale nakonec jela, tak jsme se vrátily," vzpomínala Čermáková.
Přesto Duchková-Neveklovská nakonec emigrovala. Využila své postavení sportovní hvězdy a směla odjet v roce 1980 do Kanady na rok trénovat skokanský tým. A zůstala.
"Nebyl s tím problém, ale manžel měl trochu potíže," vzpomínala. Její muž se do Kanady dostal oficiální cestou půl roku po své ženě. Se sestrou a zbytkem rodiny se potkala jen jednou v roce 1985 v Jugoslávii a Maďarsku. Prvně se do Prahy vrátila po revoluci.
"Snažím se přijet jednou ročně, teď je to po dvou letech. Jezdím hrozně ráda, strašně se to tady vylepšuje. I do Podolí vždy zajedu," řekla.
Svou první olympijskou medaili ani moc nezapila, vždyť byla mladá. "Milena to moc neoslavovala, ale paní Čermáková dobře," usmívala se její trenérka. Spolu prožily celou její skokanskou kariéru, zažily radost, ale i strasti. "Třeba když jsme jely přes hranice, tak mě pořád kontrolovali," vzpomínala skokanka.
Smutek si prožily na olympiádě v Mnichově. "Protože nebylo zlato. Navíc jsme museli hned domů, kde nás nikdo nečekal. Jen jedna novinářka, tak jsme se aspoň měli jak dostat domů," vzpomínala Čermáková.
Duchková-Neveklovská nakonec u skoků nezůstala. Mluví šesti jazyky a vystudovala v Čechách i v Kanadě lékařskou fakultu a provozuje soukromou zubařskou praxi. "Mám se dobře, navíc teď jsem na dovolené," usmívala se v Praze. Hraje s oblibou tenis, stejně jako její dcery. Svou olympijskou medaili má doma ve Vancouveru v šuplíku. "Ordinaci vyzdobenou nemám," mávla rukou.
Foto: ČTK
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.