Horolezec Radek Jaroš se úspěšným zdoláním druhé nejvyšší hory světa K2 zapsal mezi úzký okruh lidí čítající nyní patnáct členů, kteří stanuli na vrcholech všech čtrnácti osmitisícovek bez použití kyslíkového přístroje. Právě "koruna Himálaje" mu nejdéle odolávala, na její překonání potřeboval pět pokusů. A ani ten poslední se neobešel bez problémů, sám horolezec cestou nahoru pochyboval, jestli se vytyčeného cíle nakonec dočká.
"Tentokrát to bylo elegantní a rychlé, v tempu z 'bejsu' na vrchol. Pomohla mi aklimatizace v Jižní Americe. Ale nejsem vůbec v pohodě, jak mi tady všichni kolem tvrdí," uvedl Jaroš v telefonickém rozhovoru pro zpravodajskou agenturu ČTK. Nejvíce si pochvaloval právě tempo, jakým se dostal až na samotný vrcholek. "Rychlost, to je v horách bezpečnost," shrnul padesátiletý rodák z Nového Města na Moravě.
Výstup na nebezpečnou K2 opakovat nehodlá. "Fyzicky to není špatné, ale už bych tam nechtěl. Teď si říkám, že bych to znova už asi nedal. Před deseti lety, to jsme byli jinak v pohodě," usmíval se populární horolezec. Poslední vrcholek, který zdolal, je známý svou nebezpečností. Podle statistik nepřežije její výstup každý čtvrtý člověk.
Obtížnost výstupu se projevila i na počtu pokusů, které Jaroš podnikl, než její vrcholek zdolal. "Je jedno, jestli poslední je K2, nebo Dhaulágirí. Je ale fakt, že jsem dal drtivou většinu kopců napoprvé, některé napodruhé a K2 napopáté. To o něčem vypovídá," konstatoval.
V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že je konec nadějím. "Když jsem viděl, že se ostatní horolezci vracejí a já mám krizi..." připomenul Jaroš nelehkou situaci. Navíc se rapidně zhoršily meteorologické podmínky, padla mlha, přičemž se v ní český horolezec na chvíli ztratil. "A navíc jsem přetáhl síly, zrychlil jsem a těsně pod vrcholem si toho moc nepamatuju. Myslel jsem, že tam nedojdu. To byla nejblbější chvíle. Byl jsem koženej, to byla krize," oddechl si zpětně muž, který za svou lásku k horám zaplatil již několika amputovanými prsty.
Radost z úspěšného výstupu nahoře nepřišla. "Když jsem šel k vrcholu, několikrát jsem se zamyslel nad tím, že to možná dám... A najednou se mi začaly rojit myšlenky, že by to mohlo být naposledy... Pak se člověku začnou drát slzy do očí, zakucká se a snaží se dělat jakoby nic, aby si toho nikdo nevšiml," uvedl Jaroš na svých webových stránkách.
"Čekal jsem, že nahoře vypukne radost, že vytrysknou emoce. A ono nic," dodal. Oslavu nebývalého úspěchu si však vzít nenechá. "Ale nechávám si to do baru a na Vysočinu," uzavřel Jaroš.
