Horolezec: Od jisté smrti mě zachránil druhý cepín

Další dva kroky na cestě za snem zdolat všech čtrnáct osmitisícových vrcholů má za sebou Radek Jaroš. Spolu se Zdeňkem Hrubým vylezl 1. května na Daulághirí (8167 metrů nad mořem), o dvacet dní později už sám stál na Makalu (8462), třebaže původně oba uvažovali o zdolání Annapurny.

Úspěšná výprava však českým horolezcům přinesla také plno nových poznatků a zkušeností, z nichž některé byly velmi nepříjemné.

FOTOGRAFIE Z ARCHIVU RADKA JAROŠE A ZDEŇKA HRUBÉHO - ZDE

Oba na vlastní oči viděli smrtelný úraz španělského horolezce. Hrubý si sám ve výšce téměř 8000 metrů na Daulághirí prožil stometrový pád, který se mu podařilo zastavit. "Nechalo to na mně následky. Poznamenalo mě to," přiznal Hrubý, který se i po dramatické situaci dokázal na vrchol hory dostat. Pokus na Makalu pak v průběhu výstupu vzdal.

Zdeněk Hrubý o Dhaulaghirí:

„K téhle hoře, která je pořádný prevít, jsme chtěli kratší ale náročnější cestou. Zdrželo nás velké množství sněhu a také komplikace se Šerpy. Jejich sebevědomí a také drzost vzrostla od dob, kdy volby v Nepálu vyhráli maoisté. Pořád slyšíte, že přijdou komunisté a vám cizincům uřežou hlavu. Velké problémy jsem měl při výstupu já sám."

Pád Hrubého těsně pod vrcholem Daulághirí mohl mít fatální následky. Horolezec pád zbrzdil cepínem, ale ten se mu vytrhl z ruky i s rukavicí, díky zpomalení pádu a druhému cepínu se mu podařilo zastavit. "Ztratil jsem koncentraci a zavadil mačkou o kalhoty. Měl jsem štěstí, protože v 8000 metrech se hodně těžko dýchá a hrozilo bezvědomí," uvedl Hrubý. Zkontroloval si sedřené ruce a rozhodl se jít dál.

Radek Jaroš o Dhaulaghirí:

„Přesně na 1. máje jsme se Zdeňkem dosáhli vrcholu. Při sestupu nás zdrželi záchranné akce, kdy jsme pomáhali zpět vysíleným Polákům a především dvěma absolutně vyčerpaným Španělům. Podařilo se mi jednoho z nich na laně dopravit do druhého tábora. Druhý už byl dvacet metrů od záchrany, zezdola šla pomoc. Ještě jsme stačili vyslat radostnou zprávu do tábora, když najednou kolem mne Španěl proletěl a už ho nikdy nikdo neuviděl. I takové jsou hory v Himalájích. Dával jsem si pak sakramentský pozor na každý krok."

„Hory jsou pánem, nikoli člověk. Ty osmitisícovky jsou jako živá bytost, ony rozhodují, jestli můžete nahoru. Člověk si zvykl, že může hodně. Zastavit řeku, měnit přírodu. Ale tyhle hory neřídí. Buď vás nahoru pustí, nebo ne, říká horolezec Radek Jaroš.

Na himálajské osmitisícovky se vydávají pouze ve dvoučlenném týmu - 44letý Jaroš a o osm let starší Zdeněk Hrubý. Dohromady jich do letoška zdolali už jedenáct. Letos plánovali výstup na Dhaulaghiri  a Anapurnu, nakonec muselo dojít ke změně plánu. Místo Anapurny přišla na řadu vyšší Makalu.

„Plán s Anapurnou padl kvůli velmi špatnému počasí a tak jsem zvolili náhradí řešení, skoro o půl kilometru vyšší Makalu. Výstup byl ďábelský, tlačil nás čas. Nestačili jsem si zbudovat dostatečně zásobený základní tábor, vše jsem nesli na zádech. Během tří dnů jsme se dostali až do výšky 7450 metrů nad mořem, pak další den do 7 800." „Tam jsem to zabalil," říká Zdeněk Hrubý. „Už jsem cítil, že to není dobré a že bych mohl ostatním (Jaroš pokračoval s dalšími šesti cizinci, pozn. red.) zkomplikovat život." 21. května dosáhl Radek Jaroš vrcholu.

O horách a horolezectví se oba úspěšní lezci rozpovídali:

Do kolika let se dá úspěšně lézt na takové vrcholy?

Z.H.: To je individuální. Spíše než o věkovou hranici jde o způsob a styl lezení. Když budete zdolávat horu měsíc, budete mít všude tábory, všechno vám vynesou Šerpové nebo vyveze vrtulník, tak se dá tenhle sport provozovat docela dlouho. Když ovšem lezete tak jako my, bez kyslíku, na zádech si všechno nesete, tak postupem let síly ubývají. Je mi 52 let a cítím, že už pomalu končím.

Jak velká je to pomoc lezt s kyslíkovým přístrojem?

R.J.: Veliká, to se nedá vůbec srovnávat. Odborníci říkají, že to snižuje vrchol až o dva tisíce metrů. Já si myslím, že někdy i o víc.

Kolik stála expedice ke dvou himalájským velikánům?

Z.H.: Ještě to nemáme celé  spočítané, ale odhaduji to na jeden milion korun. Permit (povolení k výstupu) přijde na 10 tisíc dolarů. Šerpy najímáte přes agenturu, jinak by vás v polovině cesty začali vydírat. Není to jednoduché a ani laciné. Bez sponzorů to nejde.

Když jedete do Himalájí, sepisujete závěť?

R.J.: Kdepak, já nic nemám (směje se). Stačí dobrá životní pojistka. Dříve jsem se ještě připojišťoval, teď už to nedělám.

Jste pověrčiví, modlíte se, aby vše dobře dopadlo?

Z.H.: Samozřejmě jsme. K těm horám přistupujete s pokorou. Vždy před expedicí zajdeme do kláštera, zanecháme zde menší finanční příspěvek.

Máte za sebou už osm osmitisícovek. Co ty zbývající?

R.J.:Teď momentálně nevím, opravdu nemohu říci. Může se klidně stát, že přijde bohatý sponzor a řekne: udělej to za tři roky. Odolává mi K2, zkoušel jsem ji už čtyřikrát. Chybí mi Lhotce, Manaslu, Annapurna, Gašebrum I. a II. Uvidíme.

Foto: archív Radka Jaroše a Zdeňka Hrubého