Z vysokých skal plachtí nad zemí jako draví ptáci. Na rozdíl od nich svůj let často nepřežijí. Nejlepší wingsuiter současnosti, Rus Valery Rozov, však strachem rozhodně netrpí.
Na konci srpna uplyne rok od tragické smrti nejlepšího českého skokana Martina Trdly. Nepřežil let ze Sněžky, místo v Obřím dole se zřítil dvě stě metrů pod vrcholem hory na polské straně. Rus Valery Rozov má za sebou i mnohem náročnější seskoky, přesto oslavil už své padesáté narozeniny a ve svérázné partě "létajících veverek" platí za nejlepšího wingsuitera planety.
Bojíte se smrti?
Jak se můžeme bát něčeho, čemu se nedá vyhnout? Jedna věc je, když přijde ve svůj čas. Bát se můžeme jen nečekané smrti, ale ne smrti samotné.
| Wingsuiting |
| Sportovní disciplína vycházející z base jumpingu (skok volným pádem z budov, antén, mostů či přírodních vrcholů), ke které je nutný speciální oblek s "křídly" (wingsuit). S jeho pomocí může nositel určovat směr letu a pád proměnit v téměř horizontální let. Nejzkušenější skokané létají v těsné blízkosti přírodních překážek. Přistávají pomocí padáku. |
V České republice se wingsuitingu příliš mnoho lidí nevěnuje. Nejlepší český skokan Martin Trdla při něm loni tragicky zahynul. Přicházíte často o své kolegy?
Ano, bohužel se to stává. Beru to ale jako každý normální člověk. Ztráta blízkého kolegy je vždy velice těžká.
Máte za sebou mnoho neuvěřitelných seskoků. Před dvěma roky jste vylezl na Mount Everest a spustil se z výšky 7220 metrů. Asi těžko už budete hledat vyšší místo...
Ale ano, i takové místo existuje a rozhodně není jediné. Tyto projekty jsou ale velice složité a finančně náročné. Pokud bude vše v pořádku, tak bych se chtěl o další podobný seskok pokusit. Místo vám ale říkat nebudu, abych to nezakřikl.
Překonal jste světový rekord, nikomu se zatím nepodařilo skočit z výše položeného pevného místa na zemi. Víte o někom, kdo by si troufl na vyšší místo?
Ne, osobně mi nikdo nic takového neříkal a ani se neobjevila žádná oficiální oznámení. Ale jsem si naprosto jistý, že lidé s tímto plánem existují. Už z důvodu, že to je samotná podstata člověka, překonávat rekordy. I mnozí alpinisté se začali věnovat seskokům. Pro ty je mnohem jednodušší se s těmito výzvami vypořádat než pro nás base jumpery.
Kromě Everestu jste skákal i z dalších vysokých hor. Co bylo nejnáročnější?
Ať už to byl Elbrus, Cerro Torre, Amin Brakk, Shivling, všechno bylo hodně náročné... Snad nikdy jsem neskákal v ideálních podmínkách. Vždy byl buď silný vítr, vysoká oblačnost, příliš náročné místo seskoku. Nebo už byl samotný výstup tak těžký, že mi pomalu nezbývaly síly na let dolů.
Počkejte, vždyť si třeba místo dopadu někdy sám ztěžujete. Přistával jste třeba do vulkánu činné sopky!
Abyste mne pochopil, nesnažím se skoky dělat náročnějšími proto, abych u někoho vyvolal obdiv. Jen postupně rostou naše zkušenosti a chceme zkoušet něco nového. Objevují se nové technologie a vybavení, které nám dávají nové možnosti. Takže zvyšování náročnosti se stává přirozeným vývojem. To, co dříve bylo považováno za neskutečnou věc, se s postupem času stává průměrem, a my tak hledáme nové a nové výzvy.
Další bod vašeho skokanského životopisu: let nad Antarktidou. Dá se to vůbec s něčím srovnat?
To bylo jako vycestovat na jinou planetu. Tamní obzory se nedaly k ničemu přirovnat, stejně jako tamní příroda a počasí. Nejsilnější vzpomínkou ale pro mě zůstala obrovská zima, mráz byl opravdu šílený.
Nedovedu si moc představit, jak o svých plánech říkáte svým nejbližším... Nešílí z vás?
Naopak, stojí vždy při mně a velice mě podporují. Reakce na mé budoucí plány jsou většinou velice pozitivní. Věří v mou profesionalitu. Občas je ale problém, když se na expedice vydávám příliš často a jsem kvůli tomu dlouhou dobu mimo domov.
S manželkou vychováváte tři syny. Chtěl byste, aby se věnovali stejnému sportu?
To je zvláštní otázka. Samozřejmě že ne! Proč bych měl chtít, aby se mé děti věnovaly jednomu z nejextrémnějších typů sportů na světě? Hlavně když nyní existuje takové množství alternativ.
Už s vámi děti někdy skákaly?
Ano, mnohokrát. Třeba tandemové seskoky na letišti.
V jaké situaci jste měl největší strach?
Když začínáte chápat, že nemáte šanci přežít. Takových situací jsem zažil už několik. Pro váš mozek je to natolik vysoký stres, že vás blokuje, přivede vás do stavu naprosté hrůzy. Moji záchranou v těchto případech bylo buď štěstí, nebo dokonale natrénovaná správná motorika pohybů. I když to zní teď zvláštně, snažím se zbytečně neriskovat.
Jak se strachem bojujete?
Nijak. Stal se pro mě totiž natolik přirozeným pocitem, jakým je například radost, chlad i hlad. V klidu se bojím, svou práci dělám rád.
Hodně svých sil vyčerpáte rovněž výstupem na odrazové místo. Je pak těžké najít sílu na to, abyste stoprocentně zvládl svůj let?
Někdy ano, ale často není problém fyzická stránka, ale psychické vyčerpání po vzestupu.
Váháte někdy před seskokem?
Když je seskok náročný nebo je špatné počasí, tak samozřejmě váhám.
Co vám během letu může nejvíce uškodit?
Nejvíce asi srážka se zemí nebo stromem (smích). Teď vážně, největší překážkou může být vysoká oblačnost nebo vítr.
Dokážete popsat běžnému smrtelníkovi, co se s vámi ve vzduchu vlastně děje?
Zkuste vystrčit hlavu z okna auta v dvousetkilometrové rychlosti, začněte na silnici všechny předjíždět a občas nezapomeňte vjet do protisměru. Přibližně tak se cítím při seskoku.
Pod sebou často máte krásné scenerie. Můžete se chvílemi kochat krajinou?
Jenom výjimečně a po velice krátký časový úsek. Během letu musíte řešit hodně úkolů, takže na kochání není moc času.
Ze skal se řítíte rychlostí až tři sta kilometrů v hodině. Na co během letu myslíte?
Během base jumpingu není skoro možné vyvinout takovou rychlost, ta je v těchto seskocích menší. Během letu se vždy musím držet plánu, který jsem si vytvořil. Kontroluji například směr letu a výšku. Nějaká myšlenka se objevit sice může, ale celkově se koncentruji na daný seskok.
Co děláte po přistání? Oslavujete?
Po přistání obvykle skládám svůj padák. Pokud to byl obyčejný seskok, pak není co slavit. Pokud by šlo o něco náročného, tak pak většinou musím na oslavu ještě pěkně dlouho cestovat.
Je vám padesát let. To je na wingsuitera tak trochu požehnaný věk. Kdy hodláte se svým sportem skončit?
Neberu to jako sport, spíše extrémní činnost. Nemusím se účastnit žádných soutěží. Skončit hodlám, až ztratím motivaci nebo fyzickou kondici na to, abych se věnoval tomu, co se mi líbí.
Potřebujete ke svému životu adrenalin?
Ne, nesouhlasím s teorií adrenalinové závislosti. Pro mě je mnohem důležitější možnost seberealizace.
Co musí člověk umět, když se chce věnovat base jumpingu?
Především musí být zadobře se svou vlastní hlavou. To znamená, že musí být schopný odhadnout své schopnosti i dané okolnosti.
Co stálo za tím, že jste se rozhodl věnovat extrémním sportům?
Nikdy jsem se na to takhle nedíval. Život mě k tomu přivedl tak nějak sám. Jediné, co mohu říct, je, že jsem se už od dětství toužil stát alpinistou. A také jsem se jim stal. A dále to už byl řetězec náhod a štěstí, který mě přivedl tam, kde jsem teď.
Musíte pečlivě dodržovat životosprávu? Žijete zdravě?
Pokud nepočítáme base jumping, tak celkem ano (smích).
Jak vycházíte s konkurenty?
Nemyslím na ně. Celý svůj život jsem soutěžil v různých sportech, ať už v alpinismu, nebo parašutismu, v němž jsem dvojnásobný mistr světa a vítěz X-Games. Teprve až když jsem skončil jako aktivní sportovec, spojil jsem si pro sebe hory a parašutismus v base jumpingu. Nemám si už co dokazovat. Řešit konkurenci už pro mě není zajímavé.
Dříve jste pracoval jako IT expert. Je možné takovou práci kombinovat s base jumpingem?
Jakékoli profese je možné kombinovat. Jen je důležité, aby vám tato profese dávala nějaký volný čas a přinášela finance pro koupi vybavení.
Wingsuitu se věnujete od roku 1998, je to ale hodně drahá "zábava". Jenom váš oblek stojí přes padesát tisíc korun. Dá se skákáním zajistit do budoucna?
Zatím ne. Alespoň já o tom nevím. Ale jsem rád, že jsem schopen zajistit si přítomnost.
Base jumpeři skáčou nejen z přírodních vrcholů, ale rovněž z vysokých budov. Co je těžší?
Z principu to nejde srovnávat. Dá se říct, že to jsou dvě rozdílné disciplíny base jumpingu. Z hlediska fyzické stránky a technických požadavků jsou samozřejmě náročnější seskoky z hor. Ale seskoky z malých výšek jsou taky velice náročné a nebezpečné.
"Rodina" RedBullu zahrnuje spoustu adrenalinových nadšenců. Znáte někoho, kdo jde ještě do většího extrému než vy?
To je trochu nekorektní otázka. Úroveň extrému závisí na vaší fyzické, technické a psychologické zdatnosti. Méně připravený člověk se může vystavovat mnohem většímu riziku než já, nehledě na to, že jeho činnost nemusí být nijak náročná. Pokud ale budeme mluvit o profesionálech, tak samozřejmě existují lidé, kteří se věnují těžkým, náročným a nebezpečným činnostem. Ale mluvit v tomto kontextu o jakékoli konkurenci není na místě.
Je těžké ve vašem případě sjednávat životní pojistku?
S tím jsem nikdy problém neměl.
