"Kiki a Maki" nechtějí brečet. Pomoc hledaly u Samkové

Čeká je jedna z nejtěžších sezon kariéry, v níž by se rády kvalifikovaly na olympijské hry v Rio de Janeiru. Beachvolejbalistky Markéta Sluková s Kristýnou Kolocovou ale zůstávají v pohodě. Tak, jak je všichni znají. Vědí, že pokud budou pokračovat ve výkonech z loňské sezony, vytoužený cíl je nemine.

Na olympiádu se dostane 24 párů. Myslíte už na to, jakou cestou se tam ideálně dostat?

Kristýna Kolocová: Musíme objíždět co nejvíce grandslamů a majorů. A pak je mistrovství světa a Evropy. Pro kvalifikaci je důležité vše dohromady. Jeden výsledek nás nespasí, protože jich potřebujeme dvanáct.
Markéta Sluková: Nám je jedno, jak se tam kvalifikujeme. Nejsnazší způsob je vyhrát mistrovství světa. Proč být skromní, že, pojďme začít hned od toho. To by bylo nejlepší, nemusely bychom se zbytek kvalifikace stresovat, ale největší šanci budeme mít přes žebříček.
Simon Nausch (trenér): Chci od holek, aby se tolik nesoustředily na olympijskou kvalifikaci. Startujeme sezonu jako jeden z nejlepších týmů světa, dlouho se držíme v elitní desítce. Měly by si tak dostat do hlavy, že pokud budou hrát tak, jako loni, automaticky se na olympiádu dostanou.

Dokážete ji opravdu vypustit z hlavy?

Kristýna: Líbí se mi Simonova myšlenka. Pokud budeme hrát dobře, měla by být účast na olympiádě automatická. Z hlavy se díky tomuto pohledu vypudit dá. Jeden výsledek na olympiádě už máme, navíc dobrej (5. místo z Londýna, pozn. aut.), když už se na ni dostaneme, chtěli bychom tam předvést něco extra.

Máte za sebou náročnou přípravu před novou sezonou. V čem byla jiná oproti těm předchozím?

Kristýna: Trénovaly jsme poměrně dlouhou dobu, začaly jsme už v listopadu. V Česku jsme hodně pracovaly na fyzické přípravě, chodily jsme tentokrát častěji běhat. Naordinoval to Simon a bylo to celkem náročné. Nedá se říct, že by to byla zrovna moje oblíbená činnost.
Markéta: Hodně času jsme strávily také v Kapském městě, kam jsme odjeli v únoru, samy, bez jiných týmů. To byl rozdíl oproti loňsku. Věnovaly jsme se jenom naší hře, bez ohledu na to, kdo bude na druhé straně. V březnu už jsme odletěly na Fuerteventuru s top týmy z Německa, Rakouska a Nizozemska. Tam už jsme se porovnávaly, jak jsme na tom ve srovnání s jinými týmy.
Kristýna: Nakonec jsme jeli do Tenerife se spoustou týmů, ale mohly jsme trénovat jen pět dní. Potom jsme ale jako domino onemocněly, nejprve Simon, pak Markéta a nakonec i já. Ze čtrnácti dnů jsme tam deset proležely a doteď se to s námi trochu táhne.

Nemůže vám tréninkový výpadek chybět?

Kristýna: Nějakým způsobem ano. Ale nechceme v žádném případě brečet a vymlouvat se na to, že jsme byly nemocné a je všechno špatně.

V Jihoafrické republice jste si "zatrénovaly" i s místními lidmi. To musel být nevšední zážitek...

Markéta: Už jsme tam byly poněkolikáté, ale tohle byla první zkušenost, kdy jsme se odhodlaly vyrazit do místního neformálního osídlení. Kapské město je krásné, ale je to místo kontrastů. Na jedné straně kopce žijí strašně bohatí lidé, většinou bílí, a na druhé zase strašně chudí černoušci. Vyrazit do takového místa a vidět, jak většina lidí žije, nám hodně otevřelo oči.
Kristýna: Mně se tam vůbec nechtělo, měla jsem velký respekt a trochu i strach. Mile mě to ale překvapilo. Až na to, že se tam objevuje hodně násilí a drogových závislostí, znásilňování, čehož jsme naštěstí nebyly svědkyněmi.


Dokonce jste prý místním lidem i finančně pomohli.

Markéta: Odehrály jsme tam turnaj, který neměl velkou úroveň. Od začátku jsme říkaly, že prize money si nechceme nechat, protože pro nás nebyl důvod, proč tam jet. Simon vymyslel, že zasponzorujeme jeden fotbalový tým. Nechaly jsme jim potisknout dresy, koupily vybavení, balony. Bylo hrozně krásný vidět děti, které se radují z takových maličkostí. Kdo z nás navíc může říct, že má fotbalový tým. My jo, heč!
Kristýna: A navíc za ne úplně velký peníze.
Markéta: Pro nás by vyhrané peníze neudělaly tak velký rozdíl v našem rozpočtu, ale pro ně byly zásadní. Třeba je to v něčem motivuje. Nevyrůstají úplně v ideálním prostředí, mohou sklouznout k nějakému gangu, špatnostem. A tohle je třeba udrží u toho fotbalu.
Kristýna: Teď jim bylo čtrnáct, snad z nich vyrostou nějací fajnoví kluci. Možná je přijedeme navštívit, ale do těchto částí Kapského města je lepší vydat se s někým, kdo to tam zná. Ne vždy vás tam mohou vítat a objímat.

Vyzkoušely jste si také jednu netradiční tréninkovou metodu. V čem mohou pomoci bojové sporty beachvolejbalistkám?

Kristýna: Dostaly jsme se k tomu přes trenéra na atletickou přípravu. Jde o Wing Chun. Věnovaly jsme se mu dva, tři měsíce, když jsme trénovaly v Praze. Samozřejmě jsme se ho nesnažily naučit do detailů, abychom někoho mohly přeprat. Průprava je ale založená na zdravotní stránce, nešlo o to naučit se bojovat, ale základy jsou prospěšné pro posílení celého těla. Bylo to pro nás hrozně zajímavé.
Simon Nausch: Jeden příklad za všechny. Jeden z nejlepších hráčů světa, Ricardo, kdykoliv má volnou chvilku, tak se věnuje brazilskému jiu-jitsu.

Nemají z vás teď větší strach partneři?

Kristýna: Že bychom je zabily? Ne, to nebyl ten kýžený efekt (smích).
Markéta: Myslím, že mají strach z úplně jiných věcí, než že bychom je sesekali s naším novým bojovým uměním.
Kristýna: Simon s námi chodil relativně často cvičit a i můj Martin to přišel párkrát zkusit, takže by nás možná přeprali.

Posílil i váš realizační tým, od snowboardcrossového týmu jste si "vypůjčili" fyzioterapeutku Hanu Strachotovou. Proč právě ona?

Markéta: Dlouho jsme hledaly někoho, kdo by s námi mohl jezdit i na turnaje. Už nejsme úplně nejmladší a máme i své zdravotní problémy. Občas potřebujeme na turnajích okamžitou pomoc. Našly jsme se díky novému partnerovi z Red Bullu, pod nímž závodí i Evka Samková. Zkusily jsme to spolu a hrozně nám to vyhovuje. Je pro nás i taková vrba, psycholog, nestará se jen o tělo, ale trochu i o naší duši, když si chce člověk na lehátku postěžovat. Děkujeme snowboardcrossu, že jsme si ji mohly vypůjčit a snad jí vrátíme ve zdraví a s novými zkušenostmi z beachvolejbalu.

Má nějakou výhodu fakt, že jde o fyzioterapeutku právě Evy Samkové?

Kristýna: Hlavní je zkušenost se sportovci, kterou už má. Zažila práci s profesionálními sportovci. To, že vyměnila sníh za písek, je pro ni jedině dobře, aspoň chytne barvičku a nemusí permanentně mrznout.

První větší turnaj, který vás čeká, je Prague Open (20. - 24. května), kde jste loni zvítězily. Jak se těšíte?

Kristýna: Očekávání jsou veliká, loni se nám povedlo to, co téměř nikdo nečekal. Všichni budou očekávat, že to zopakujeme a bude opět zářit. Není to jednoduchá pozice. Na druhou stranu se těšíme, turnaj se nám hrozně líbil, podmínky byly výborné a lidi nám hodně fandili. I to nám pomohlo do loňské sezony.
Markéta: Je to srdcová záležitost. Máme šanci zahrát si doma a užít si atmosféru, kterou si ještě dosud pamatujeme z loňska.

Jeden menší už jste ale absolvovaly - v Curychu se hrálo se nezvykle v nádražní hale.

Markéta: Na první turnaj to nebylo nejhorší, skončily jsme páté. Umístění ale bylo opravdu speciální, bylo tam strašně lidí, hluk z vlaků. Pro nás bylo nejdůležitější, že jsme konečně hrály turnaj, naposledy jsme hrály na podzim.
Kristýna: Hodně nás překvapilo, že ve Švýcarsku nemají vyřešené kouření. Nádražní hala byla jedním z míst, kde si lidi po vystoupení z vlaku dali cigáro. Centrkurt byl pak takový malý popelníček, kouř se tam uchovával a bylo to dost nepříjemné. Na hluk a lidi se dá zvyknout, ale kouř je jedna z věcí, kterou bytostně nesnáším.