Úspěšný Čech
Lezec Ondra: Jenom síla nestačí, naplno musí fungovat i hlava

V jeho oboru v současné době na světě možná nenajdete nikoho lepšího. Lezec Adam Ondra třikrát vyhrál mistrovství světa a za sebou má i spoustu náročných skalních výstupů. Pozornost široké veřejnosti pak brněnský rodák upoutal především tím posledním, když v listopadu loňského roku zdolal slavnou stěnu Dawn Wall v amerických Yosemitech.

Šlo o druhý volný přelez v historii, a Ondra jej navíc zvládl v rekordním čase. Stěnu, která je považovaná za nejtěžší vícedélkovou na světě, přelezl za osm dní, jeho americkým předchůdcům to v tandemu trvalo o jedenáct dní déle. I proto si Ondra po návratu zpět domů musel zvykat na zvýšený zájem o svou osobu. "Pokud to neovlivňuje můj trénink, je to v pohodě," říká přesto třiadvacetiletý sportovec, z jehož vystupování je jasně patrné, že úspěchy ani sláva mu do hlavy nijak nestouply.

ADAM ONDRA (narozen 5. 2. 1993 v Brně), český sportovní lezec

- v roce 2014 se stal mistrem světa v lezení na obtížnost a v boulderingu, v obtížnosti vyhrál i o dva roky později - celkem má z MS osm medailí, třikrát vyhrál seriál závodů Světového poháru - zvládl spoustu náročných sportovních výstupů na skalách, na podzim 2016 jako druhý v historii volně přelezl těžký Dawn Wall v Yosemitech

Nejrůznějších mediálních aktivit a rozhovorů jste v poslední době měl spoustu. Je to pro vás trochu nová role, jak to všechno zvládáte?

Po mém návratu z Ameriky to bylo hodně intenzivní, ale v té době jsem si dával od lezení dvoutýdenní pauzu, takže jsem toho v tomhle směru dost stihl. Jsem ale až překvapený, že ten mediální zájem pořád trvá. Musel jsem se občas naučit i říkat ne, aby mi zbyl čas na trénink.

Vnímáte, že jste teď často středem zájmu?

Ano, ale třeba práce s novináři mě celkem baví. Nebo že někde udělám o lezení přednášku, to mám taky rád. Akorát je nepříjemný, že to bere čas. A když jdu po ulici, už zkrátka nejsem tak anonymní jako dřív.

Lidé vás začali poznávat víc?

Určitě, hlavně po návratu z Yosemit je ta změna hodně patrná.

Právě u zdolání Dawn Wallu v Yosemitech bych se rád zastavil. Pro laika je celý proces přelezení takové stěny nepředstavitelný. Jak dlouho jste v Americe byli?

Šest týdnů. Celý pobyt v USA měl několik fází, nejprve jsme stěnu odspodu prolezli cvičně. Některé úseky totiž byly příliš těžké na to, abych je vylezl jen tak bez přípravy. Tři týdny mi trvalo, než jsem se na přelez cítil připravený.

Kolikačlenný byl váš tým?

Byl se mnou parťák Pavel Blažek, který mě jistil a lezl se mnou. A pak ještě dvoučlenný tým kameramanů, který v samotném lezení ale nijak nepomáhal.

Pořád si úplně nedokážu představit, co všechno je na takový výstup potřeba.

Třeba strašně moc vody, člověk na pití a vaření spotřebuje tři, čtyři litry denně. My jsme při samotném výstupu ale šli relativně nalehko, protože jsme si vodu vytahali na stěnu už v průběhu třítýdenního nacvičování a měli ji tam připravenou. Pak samozřejmě nejrůznější pomůcky na jištění, dohromady třeba patnáct kilo. Něco z toho jsme ale taky už měli v půlce stěny schované.

Jak je to v takových podmínkách s jídlem?

Pochopitelně je to hodně improvizovaný, máme s sebou malý vařič, všechno je na zalévací bázi. Hlavně vločky, instantní polévky a do toho nějaká energie - sušené ovoce, oříšky, luštěniny. Ale výživa je jinak samozřejmě důležitá, takže dole v kempu jsme si v přípravné fázi vyvařovali luxusně.

Na videu z výstupu je vidět, že jste v jeho průběhu spali přímo na stěně v zavěšeném stanu. Když si představím, že bych měl spát nad několikakilometrovou propastí, skoro mi běhá mráz po zádech. Pro horolezce tohle ale asi nemůže být problém, že?

Já s tím problém nemám, chápu, že pro laika to vypadá zajímavě, ale vlastně na tom nic není. Lezecký úvazek, který nás jistí, si nikdy nesundáváme, takže by se nic stát nemělo. A člověk to ve stanu ani nevnímá.

VIDEO Z VÝSTUPU NA DAWN WALL:

Jaký byl nejtěžší moment výstupu?

Už jenom samotné nacvičování bylo náročné. V některých klíčových pasážích jsem tápal, jak bych měl lézt, a byly části, které mi ani nepřišly zvládnutelné. Při samotném přelezu to pak byl čtvrtý den, kdy jsem chtěl vylézt dvě nejdelší délky, ale nepodařila se ani jedna a v ten moment jsem věděl, že to musím udělat další den, což se naštěstí povedlo.

Vylezl jste na jednu z nejtěžších stěn na světě, jste trojnásobným mistrem světa, co se dá v lezení vlastně ještě dokázat víc?

Posunout obtížnost ještě výš. Pro mě jsou tři největší úspěchy tituly mistra světa, vylezení Dawn Wallu a vylezení cest ve sportovním lezení. Na nich je zatím nejdelší dosažená obtížnost 9b+, ty stěny jsou tři a všechny jsem je jako první vylezl já. Teď nastal ten čas obtížnost posunout. Logicky se nabízí 9c a já mám jeden projekt v Norsku, o kterém si myslím, že by tohle mohl splňovat.

K tomu teď tedy směřuje příprava?

Ano, teď naplno trénuju, pak ještě pojedu na testovací zájezd do Španělska, kde mám další cíle, které bych chtěl vylézt. A všechno to směřuje k tomu, abych někdy na konci dubna, v květnu byl stoprocentně připravený odjet do Norska.

Jak vypadá takový intenzivní trénink horolezce?

Trénuju šest dní v týdnu, zpravidla čtyři až pět hodin denně. Ze šedesáti procent je to lezení, zbytek pak nějaké posilování s vlastní vahou, činky nezvedám. Příliš mnoho svalů nemusí při lezení být úplně k užitku.

Je každý trénink trochu specifický, nebo už jde o rutinu?

Když trénuju vevnitř na umělých stěnách, tak na většině z nich jsou tisíce chytů, což mi dává možnost, aby každý trénink byl nějak nový, jiný. Já si ze země namyslím, které chyty přesně můžu brát, a ty ostatní mám zakázané, takhle výborně trénuju paměť. Obecně vizualizace je důležitá, když to třeba vztáhnu na ten projekt v Norsku, tak i ten si ve volných chvílích občas představuji a prolezu v hlavě.

Takže už víte, do čeho tam půjdete?

Ano, cestu jsem už mnohokrát zkoušel, takže si to dokážu představit. Vím, jaký sval mám kdy použít. Čím častěji si to v hlavě prolezu, o to víc se pak na té stěně cítím zdomácněle.

Hodně záleží určitě i na koncentraci a psychice. Dá se nějak trénovat tohle?

Nejlepší trénink je dávat do každého lezení všechno, to člověka připraví nejvíc.

A jak moc jsou hlava a myšlení důležité?

Samozřejmě hodně, ale když člověk nemá sílu, tak na stěně stejně nemá co dělat. Já to spíš vnímám tak, že hlava je něco, co může jenom uškodit. Každý lezec má nějaký potenciál a hlava musí fungovat na sto procent, aby ho naplno využil. To možná neumím ani já (smích).

Vnímáte při lezení strach?

Lezení má spoustu druhů, člověk si může vybrat jenom to velmi bezpečné. Třeba na dobře zajištěných stěnách při tom strach nemám. Dřív jsem ho měl, ale postupem času ho člověk ztrácí. Pak je ale třeba Dawn Wall, kde to jištění není tak jednoduchý a jisticí body jsou daleko od sebe. Tam už se lezec může i pěkně proletět, všechno je o zvážení rizika a porovnání s vlastními schopnostmi. Někdy je potřeba vycouvat.

Kdybyste měl vyzdvihnout nejdůležitější vlastnost, kterou by úspěšný horolezec měl mít, co by to bylo?

To je těžké, lezení je strašně komplexní, nestačí být jenom silnej. Člověk se musí umět hýbat a zároveň to mít srovnané v hlavě, jedno bez druhého nejde. A to je asi moje nejsilnější stránka, nemám třeba až takovou sílu, ale vím, jak ji správně využít. Troufnu si říct, že jsem dobrej ve všech stylech lezení. Někdo má třeba sílu v prstech, ale vyhoří na něčem dynamickém, někdo zas má rád jenom určitý styl cest. Pro mě je ideální, když je v jedné cestě úplně všechno, což asi nejvíc zvyšuje moje šance.

Horolezectví u nás takovou tradici a popularitu přece jenom nemá, jak se k němu malý Adam Ondra vlastně dostal?

Moji rodiče lezli, poznali se při tom a do skal mě odmalička brali. Já jsem si dole plácal bábovičky z písku a pak jsem nějak přirozeně začal lézt taky. Na prvních závodech jsem pochopil, že jsem na to asi docela talentovanej, přišly první úspěchy a už to jelo.

A nikdy nenastalo období, kdy jste s tím měl chuť seknout?

Absolutně ne. Ani v pubertě, byl jsem asi příliš zažranej do lezení na to, abych si všimnul, že nějaká vůbec přišla.

Jaké jsou mezi horolezci vztahy?

Velmi dobré, je to jedna z věcí, které mám na horolezectví rád. Obzvlášť na závodech, máme třeba společnou prohlídku cesty, kterou polezeme. Stojíme pod ní a radíme si, kudy je nejlepší lézt. A nemyslím si, že by někdo záměrně radil špatně.

Na závodech tedy cestu vidíte až těsně před startem?

Ano, na pár minut. Pak jdeme všichni do izolace, kde nás zavřou a postupně jednoho po druhém vypouští na lezení. Takže ten, kdo jde poslední, vůbec neví, jak jsou na tom ostatní. Když spadne, tak vůbec neví, na jakým je místě. Až když je spuštěn dolů, může se takhle dozvědět, že třeba i vyhrál.

Dá se lezením uživit?

Ti nejlepší to dokážou, mnoho nás ale není. V Čechách se tím živím jenom já. A samozřejmě to není fotbal nebo hokej.

Cennější jsou tituly mistra světa, nebo ve vašem případě třeba zdolání Dawn Wallu?

To takhle nejde říct. Taky nesrovnáváte, jestli je cennější světový rekord na stovce, nebo na dvoustovce. Všechny tyhle úspěchy řadím hodně vysoko.

A je věc, která vás na lezení baví nejvíc?

Baví mě jako celek. Být nahoře na skále, cítit vzduch pod nohama a určitou svobodu. Dostanu se do míst, kam se moc jiných lidí nepodívá, pohyb po skále obecně mi dělá strašnou radost. Zároveň to ale není jenom o tom lezení, ale i samotný pobyt v přírodě, prožít pěknej den. Lezení mi moc dalo, můj život je s ním spojený od začátku. A určitě mu vděčím i za svůj duchovní rozvoj.