Rozhovor
Málem tsunami a "turboželva", to je život triatlonisty

Jan Kubíček je skutečný specialista ve svém oboru. Kromě klasického triatlonu se věnuje i tomu terénnímu a ještě jedné jeho odnoži, takzvané X-teřě. Se svým zaměstnáním, které je i jeho největší vášní, se český závodník podívá doslova po celém světě.

Zkušený triatlonista jezdí po zeměkouli hodně na lehko a snaží si užívat nejenom sportovní stránku věci. Je nadšeným kuchařem a není nad to, nahlédnout do kuchyní místních obyvatel v destinacích jako jsou Réunion nebo Havaj. Za celý rok projedeš doslova celý svět, jak je cestování psychicky a fyzicky náročné?

Hodně záleží na tom, jak probíhá cesta. Létám většinou s předstihem, protože je potřeba si dopředu osahat prostředí, ve kterém se bude závod konat. Jednou jsem jel do Kostariky dva dny před závodem a to teda určitě nebylo optimální. Často se závodní v úplně jiném časovém pásmu a jet v podstatě kamkoli z Česka je obtížné. Když vyrazíte v říjnu, kdy u nás může poletovat sníh, na Havaj, kde je 40 stupňů, tak je to docela rána.

Kam nejdál se v letošní sezoně chystáš?

Těžko říct, co se bude dít za půl roku. Ale ve hře je opět Havaj, kam se těším každý rok, a také mistrovství světa v terénním triatlonu v Austrálii.

Nemáš někdy problém složit všechno své vybavení do letadla?

Já už jsem se za ty roky naučil jezdit jen s příručním zavazadlem a k tomu mám speciální kufr, ve kterém přepravuji kolo. Snažím se mít všeho co nejméně. Rozhodně s sebou netahám žádné večerní róby. Žabky, trenky, kolo a neopren, to je to nejdůležitější.

Nestalo se ti někdy, že bys nestihl závod kvůli tomu, že ti aerolinky někam ztratily věci?

To naštěstí ne. A doufám, že se to ani nestane, musím to zaklepat. I když jednou jsem čekal na kolo čtyři dny a měl jsem docela strach. I proto je lepší létat s předstihem než na poslední chvíli. Ale ja tvrdím, že když na to máš, odjedeš to i na skládacím kole.

Máš při závodech čas se v dané lokalitě trošku porozhlédnout a vnímat místní lidi a kulturu?

My triatlonisté nejsme naštěstí vázáni na nějaké stadiony nebo konkrétní lokality. Jezdíme společně s partnerkou a snažíme se vždy bydlet přes různé aplikace přímo u místních lidí. Chceme s nimi mluvit a poznat, jak žijí. Dozvíme se tak různé zajímavé tipy, kam zajít nebo kde se najíst.

Nahlédneš při tom také doslova do místní kuchyně?

Hodně rád vařím. Takže určitě koukám, kde se co dělá. Opravdový zážitek byla kreolská kuchyně na Réunionu. Například na Havaji je to hodně mišmaš, takové to typické lokální už úplně vymizelo. Globalizace je v tomhle hodně neúprosná. Ještě jsem ale nebyl na východě v Asii.

Co jsi kde nejzvláštnějšího jedl?

Sice rád jím a vařím, ale úplně se nepouštím do nějakých bláznivých neznámých věcí. Jako profesionál se o sebe musím trochu starat a dbát na životosprávu. Nejradši mám asi exotické ovoce, které si sám natrhám někde v džungli.

Takže nějaké červy a podobné "lahůdky" ne?

To ne, to vůbec, to bych asi musel odmítnout, kdyby mi někdo nabízel.

A když nejsi zrovna na závodech, jako kuchyni dáváš přednost?

Mám rád lehká jídla, takže italskou nebo francouzskou kuchyni. To jsou jídla, která se i v našich podmínkách dají kvalitně realizovat.

Stalo se ti někdy na závodech něco netradičního?

Potkal jsem v oceánu želvu. To je zážitek. Plaveš v moři, snažíš se jet úplně na dřeň a pod tebou jede želva jakoby nic. Jednou dvakrát si hrábne ploutví a je před tebou. Úplně to popírá rčení, že je někdo pomalý jako želva, to možná jako želva na suchu. Ve vodě je fakt strašně rychlá. To jsem se přistihl, že se sám sobě směju.

Jak velký je rozdíl mezi oceánem a řekou nebo jezerem?

Takové ty české extrémy, jako bahno nebo špína, to je v pohodě. Z oceánu mám opravdový respekt. Na Havaji jsme jednou měli opravdu extrémní vlny. To byl opravdu masakr. Nemyslím si, že bych měl strach v tom plavat, ale tohle bylo opravdu jako když rozkvrdláš vanu.

To zní skoro nebezpečně.

To je. Jako Středoevropané na to nejsme stavěni. Nejsme z Austrálie, abychom se s tím vypořádali úplně v pohodě. I když tohle byl extrém pro všechny. Byli jsme evakuováni, čekalo se, že přijde tsunami. Ale nakonec se v šest ráno rozhodlo, že se poplave. Moře bylo hodně neklidný. Koukal jsem se pak na video ze závodu a bylo vidět, jak všichni vbíháme do vody, přijde vlna a polovina z nás se hned ocitne na suchu. Zkrátka totální vlnobití.

Na jaký závod se letos opravdu těšíš?

Těším se na nějaký závod, který půjde hladce, vyhraju ho a ještě nebude vůbec bolet. Ale co si budem říkat, takových v životě moc není.

Opět se zúčastníš výběhu do harrachovského skokanského můstku v rámci Red Bull 400. Těšíš se?

Jsem opravdu rád, že můžu být ambasadorem tohoto unikátního závodu. Účastnil jsem se všech předchozích ročníků. Nijak speciálně se nepřipravuji. Jen to, co mi dovolí trénink na můj sport. Ty distance jsou trochu delší.

Co bys vzkázal všem, kteří se rozhodli postavit se životní sportovní výzvě?

Užijte si závod. Bude to rychlá "smrt".