Mráz i výheň. Vabroušek vzal na další extrémní výzvu i syna

Sedm maratonů v sedmi dnech na sedmi kontinentech. To je závod World Marathon Challenge. Je to lidské tělo vůbec schopno zvládnout? "Člověk je zmatený. Nevíte, jestli je ráno, nebo večer. Řešíte jen to, kolik hodin zbývá do startu dalšího maratonu," říká Petr Vabroušek, druhý muž letošního závodu.

Tak toho se fakt nikdy nezúčastním, řekl Petr Vabroušek své manželce v roce 1997 během svatební cesty na Havaji, kde se právě konal slavný Ironman, nejtěžší závod na světě - 3,8 km plavání, 180 km jízdy na kole a 42 km běhu. O dva roky později už se na stejném místě rozcvičoval se startovním číslem na prsou. Teď má Ironmanů na kontě 192, což je světový rekord. Proč trénuje nejradši doma v obýváku? Kdy se bál o život? A proč rád vzpomíná na omrzliny?

Závodu World Marathon Challenge (WMC) jste se zúčastnil již před dvěma lety a tehdy jste prohlásil: "Bylo to tak tvrdé, že si to určitě nezopakuju." Letos jste se tam ale vrátil. Proč?

Ten důvod je jediný: můj devatenáctiletý syn Filip. Měl jsem v lednu startovat na Ironmanu v Izraeli, kde jsem obhajoval titul, a poté na Ultramanu tamtéž, ale nakonec jsem to zrušil, protože nám přišla pozvánka na World Marathon Challenge, a to nejen pro mě, ale i pro syna. Řekl jsem si, že to je jedinečná šance. Běžel jsem v sedmi dnech sedm maratonů a on sedm půlmaratonů.

Startovné na tento závod činí pro každého závodníka 37 tisíc eur, tedy téměř milion korun...

Ale nás tam pozvali, a tak jsme to měli zadarmo. Pořadatel Richard Donovan si mě všiml v roce 2013, kdy jsem vyhrál maraton v Antarktidě, a následně mě pozval na maraton na severním pólu. Sledoval mě na Instagramu, kam jsem dával fotky, jak s Filipem trénuju. Zalíbilo se mu to a následně nás oba pozval na WMC, aby světu ukázal, jak rodič se svým potomkem společně sportují. To byla ta hlavní myšlenka.

V Ironmanu na Havaji jsou lákavé finanční odměny a i sportovec na desátém místě si přijde na deset tisíc dolarů. Jaké jsou "prize money" na WMC?

Žádné, tady jde čistě o prestiž. Tyto extrémní závody jsou tak drahé, že části účastníků to hradí sponzoři. Třeba Michael Wardian, který už dvakrát vyhrál a drží traťový rekord, dostane díky vítězství od svých mecenášů daleko více peněz, než by získal z prize money.

Máte za sebou dvě stě devadesát pět naběhaných kilometrů a třiašedesát hodin v letadle během jednoho týdne. Létáte rád?

Ano, snáším to dobře. To je jediný okamžik, kdy si v klidu sednu, udělám si na počítači, co potřebuju, něco si přečtu, jinak je můj život pořád v běhu. Jen mám problém v letadle usnout.

To zrovna při World Marathon Challenge není ideální. Kolik jste toho denně naspal?

Spali jsme jen v letadle v polosedě mezi jednotlivými závody - zhruba čtyři hodiny, ale to vás každou chvíli něco budí. Po čtvrtém maratonu v Dubaji jsme měli naplánováno sedm hodin spánku v hotelu. Strašně jsme se na to všichni těšili, ale už na druhém maratonu v Kapském Městě jsme nabrali čtyřhodinové zpoždění, takže z těch plánovaných sedmi hodin v posteli byly tři.

Takže běh nebyl zdaleka to nejtěžší...

Jsem zvyklý běhat. Před WMC jsem běhal třicet kilometrů denně, Filip dvacet. Daleko horší je ten režim. Člověk za celý týden prolétne přes sedmnáct časových pásem, netuší, co je zrovna za den, jestli je ráno, nebo večer. Čas se určuje podle toho, kolik hodin zbývá do dalšího maratonu. Třeba první maraton v Antarktidě dělilo od druhého v úmorném vedru v Kapském Městě jen sedmnáct hodin.

Jak jste se stravovali?

Jedli jsme výhradně na palubě letadla, ale dlouho jsme na jídlo čekali a často ani na letištích nebyla možnost si něco koupit. Ale díky předchozím zkušenostem jsem byl připraven. Měl jsem s sebou dehydratovaná jídla Travellunch, která jsem si otestoval už v roce 2016 při týdenním přeběhu Sahary - Marathon Des Sables.

O jaká konkrétní jídla šlo?

Byla to klasika - rizoto, hovězí na žampionech, boloňské špagety. Stačí zalít horkou vodou a za deset minut jíte.

Dal jste si někdy pivo?

V tom týdnu ne, pro tělo by to byla zbytečná zátěž navíc.

Jak vám bylo po doběhu do cíle posledního maratonu v Miami?

Skvěle, hlavně proto, že jsem měl s sebou syna a mohli jsme si to ve zdraví užít společně. Nic podobného předtím neabsolvoval, takže jsem měl obavu, aby všechno v pořádku zvládl. Aby nás manželka pustila i na další závody v budoucnu. A fyzicky? To jsme byli samozřejmě zničení. Ale s tím jsme počítali, jeli jsme tam s vědomím, že to bude od druhého závodu pořád bolet.

Kolik stupňů bylo v Antarktidě?

Kolem minus patnácti, což bylo velmi příjemné. Po větru jsme si i sundávali rukavice, abychom je nepropotili. A proti větru jsme si je zase natahovali.

Je pravda, že se v takovém mrazu nesmíte zpotit?

Přesně tak. Důležité je obléct se málo, aby vám byla zima. Máme jen tři vrstvy. Když se člověk zpotí, při otočení proti větru hrozí omrzliny. To jsem řešil hlavně na severním pólu, kde bylo až minus čtyřicet a omrzla mi kůže na obličeji. Ale zpětně na to vzpomínám rád. Po příletu domů se mi kůže začala loupat a moje tehdy tříletá dcera si mi vždy večer sedla na klín a tu kůži mi olupovala. Byla to taková naše intimní chvilka. Už navždy to bude moje nejpříjemnější vzpomínka na polární maratony.

Jak vypadá trénink na závody v takovém mrazu? Odjedete na soustředění někam na sever?

Kdepak, kvůli rodině trénuju zásadně doma. Nepojedu někam na soustředění, kde budu jen trénovat, jíst a spát, když mám doma dvě děti. Před maratonem v Antarktidě i na severním pólu jsem chodil do mrazíren v Uherském Brodě, kde jsem v minus šestadvaceti pobíhal po chodbě a testoval oblečení, vybavení nebo to, za jak dlouho mi na těle rozmrzne energetický gel.

Co na to zaměstnanci mrazíren? Nepovažovali vás za exota?

Asi trochu ano. Bylo to pro ně určitě neobvyklé zpestření práce. Ale fandili mi.

Jindy jste naopak hledal horké tréninkové prostory...

Před závodem na Sahaře v roce 2016. V úvahu připadaly sklárny a pekárny, tam bylo ale málo prostoru k běhu. Vypadalo to na kovárny, kde bylo místa dost, ale zase se tam moc prášilo, takže z toho nakonec sešlo.

Máte za sebou plno dobrodružství. Bál jste se někdy o život?

Jednou jedinkrát, před startem maratonu v Antarktidě. Šel jsem si zaběhat a seběhl na opuštěnou silnici bokem od civilizace a tam mě napadla smečka toulavých psů. Když se ke mně přiblížili, čapnul jsem velký klacek, máchal jím před sebou a zuřivě řval, aby měli taky trochu strach. Nesmíte jim ukázat, že jste kořist. Oni ale neutekli a kroužili kolem mě. Já jsem na ně řval a pomalu kráčel, až se mi podařilo posunout asi o kilometr blíže k civilizaci a tam pro mě přijel místní chlapík v džípu.

Zažil jste někdy, že by závodník během závodu zemřel?

Stane se, že se občas někdo utopí při plavání nebo zkolabuje při běhu. Později se většinou přijde na to, že měl problémy se srdcem a infarkt by mu hrozil i tak. Extrémním sportům se věnují statisíce lidí, a ne všichni jsou dobře připraveni, ne každý absolvuje pravidelné lékařské prohlídky.

Bojí se o vás manželka? Přemlouvá vás, abyste na nějaký závod nejel?

To se nikdy nestalo. Za ta léta mi věří. Ví, co dělám. Vždyť jsme spolu už skoro třicet let. Teď se samozřejmě bála o něco více, protože tak drsný závod poprvé absolvoval i syn. I já jsem měl obavu, aby třeba v polovině závodu nedostal horečku, aby se nezranil... Na všechno jsem opravdu mimořádně dbal. Na tempo, na doplňování energie, na regeneraci.

Polovinu trati jste vždy běžel s ním. Co si při tom povídáte?

Zlehči krok, zklidni dech, teď se napij... Řešíme věci týkající se závodu, ale stíháme se i kochat krásnými výhledy. Momentálně jsme v takovém šťastném období, že si rychlostně vyhovujeme.

Filipovi je devatenáct, je lepší než vy v jeho věku?

Já se v jeho věku věnoval hlavně veslování a pomalu přecházel k triatlonu. Rozhodně jsem tehdy v běhu nedosahoval takových výkonů jako Filip.

Byl odmalička dříč?

Od jeho šesti let se mě všichni ptali, jestli jde v mých šlépějích, jestli běhá a trénuje, a já vždy odpovídal, že si počkám, až se sám rozhodne, čemu se bude věnovat. Věděl jsem, že to v něm je, ale počkal jsem si. Už v osmnácti dal deset kilometrů pod třiatřicet minut a půlmaraton má za 1:13. Ale za dříče bych ho nepovažoval. Dělá stejně jako já vše s chutí a radostí.

U vaší sedmileté dcerky je to podobné?

Vidí nás a chce všechno dělat hned a naplno. Už má za sebou několik triatlonů, taky bruslí, tančí, lyžuje...

Vy jste v triatlonu usiloval o účast na olympiádě v Sydney 2000, nakonec neúspěšně. Má Filip na to dostat se na olympiádu?

Teoreticky ano. Věnuje se teď hlavně běhu na 10 km, kde je v popředí svých věkových tabulek. Ale jde o disciplínu, kde je dost výrazná dominance afrických běžců a prosadit se do té světové špičky je náročnější než u extrémních sportů, které dělám já. Ale naším cílem nikdy nebylo, aby hned v dorostu a juniorech vyhrál Mistrovství republiky, ale aby běhal celý život s radostí. 

Jak vlastně zvládáte skloubit tréninky a rodinu?

Rodina má vždy prioritu. Hodně závodím, protože to je ta nejlepší příprava, a o to méně mezi závody trénuju. Snažím se aplikovat ekonomické teorie, které jsem kdysi studoval, na každodenní plánování tréninku.

Takže proto nejraději trénujete na rotopedu?

Je to časově efektivní. Když jedu na rotopedu, celý čas využiju jízdou. Místo deseti minut strávených oblékáním a čištěním kola šlapu déle. A když mě třeba v únoru čeká Ironman v Malajsii ve čtyřiceti stupních, jízda venku v mrazu na kole stejně moc smyslu nedává. Naopak si doma přitopím, sednu na trenažér, pustím si třeba Světový pohár v biatlonu nebo si čtu noviny a uteče to samo.