Skoky do vody
Nejsem kamikaze, ale nesmím se podělat, říká cliff diver Navrátil
01.08.2016 06:30 Původní zpráva
Dělá sport, o kterém asi každý normální člověk řekne, že je bláznivý. Po těch letech se však cliff diver Michal Navrátil naučil, jak čelit strachu a co jeho tělo potřebuje k dobrému výkonu. Na nedávných závodech ve francouzském La Rochelle vybojoval Michal senzační třetí místo. Skoky do vody ovšem mohou být i nebezpečné a udržet se nejlepšími na světě, to může být opravdový oříšek.
O tom, jak se mu skákalo z pražského železničního mostu nebo jestli si někdy dal opravdového placáka, se rozpovídal nejlepší český skokan do vody Michal Navrátil.
Když se dívám na váš sport, napadá mě otázka, která asi zajímá úplně každého. Jaký je to pocit vrhnout se ze třiceti metrů vstříc vodní hladině?
Asi nejdůležitější je vypnout úplně všechny zábrany. Je to opravdu těžké. Já, když jsem oblečený, tak mám závratě. Ale když už jsem na kraji, jsem rozhodnutý skočit. Musím být odhodlaný na sto procent, protože kdybych do toho nešel naplno, tak zvyšuju riziko úrazu.
Říká se, že dopadnout na vodu z takové výšky, je jako dopadnout na beton. Je to pravda?
Myslím, že by se to dalo přirovnat k tomu, když úplně zpevněný skočíte třeba z metru na beton. Abych dokázal rozrazit tu vodní hladinu, musím mít úplně napnuté celé tělo. A ten náraz je pro tělo podobný. Dojde prakticky k zastavení pohybu a nápor na páteř a kosti je obrovský. Rozdíl je ten, že když dopadnete na hladinu, neskutečně vás zabolí chodidla.
Podařilo se vám někdy skočit klasického placáka?
Určitě. Jednou jsem se učil na desítce nový skok a nebyl jsem si moc jistý. Přetočil jsem to a dopadl na břicho. Odnesly to intimní partie a měl jsem obličej plný modřin. Z větší výšky se mi podařilo dopadnout na hrudník. Měl jsem sice neopren, který si pro jistotu beru, ale přesto jsem plival krev a měl popraskané průdušinky. A ze sedmadvaceti metrů jsem si otočil kotník. Šel jsem na skok už pomlácený a neměl jsem sílu vodu prošlápnout.
Ono to vaše skákání vypadá tak krásně a ladně, ale taková zranění asi nejsou úplně legrace...
To tedy ne a to jsou jen ta větší. K tomu je ještě spousta dalších drobností. Třeba malíčky na nohou si musím vázat, protože je mám roztrhaný do masa. Když si to nezavážu, tak mi bolest prolétne celým tělem. Ten náraz do živého masa je doslova nechutný.
To vypadá, že největším problém není samotný skok, ale dopad do vody. Je to tak?
On ten skok skutečně vypadá moc hezky, ale právě pod vodou je ten tlak na tělo největší. Tam člověk musí být extrémně zpevněný, jinak si deformuje páteř a ničí ramena. Nejkritičtější místo je tak metr až dva pod hladinou, tam je největší riziko, že se tělo ohne špatným směrem. Skokani mají tendenci po dopadu povolit, v těle máte spoustu adrenalinu a stresu z letu a dopadu. Ale pod tou vodou jste jako papír, ona vás dokáže úplně otočit a způsobit nepříjemná zranění.
Co vlastně prožívá skokanovo tělo? Jak se dají takové věci natrénovat?
Tělo potřebuje intenzivní fyzický trénink. Kombinaci skokanského a atletického tréninku. Také je potřeba pilovat gymnastické prvky, aby člověk věděl, jak se tělo chová ve vzduchu. A musíte se samozřejmě umět připravit na tvrdé dopady. Každý náraz může být tak bolestivý, že vás odrovná třeba i na měsíc.
Připravujete nějak speciálně na skákání hlavu?
Žádnému skokanovi nedá tento sport spát. Každou noc nad tím přemýšlím někdy i tři hodiny. Musím si skoky vizuálně představovat. Když jde o nový skok, taková duševní příprava trvá někdy i měsíc. Pak přijde ten osudný den. I když mám strach, vím, že se nesmím vzdát. Nesmím se prostě podělat jako malý kluk. Je to prostě hodně o sebedůvěře.
Stává se vám někdy, že máte "den blbec" a víte, že skákání nepůjde?
Samozřejmě. To se mi stalo i teď ve Francii v den závodu. A viděl jsem to i u ostatních kluků, protože hodně foukalo a byla zima. To jsou faktory, které vás chtě nechtě ovlivní. Jeden z kluků se dvakrát vrátil z můstku a to už jsem tušil, že je něco špatně. Když se pak nakonec odhodlal, skok se mu nepovedl, dopadl na záda a museli ho odvést do nemocnice s pohmožděným krkem a sešít mu jazyk. Šel jsem hned po něm, tak jsem se radši nekoukal, abych nebyl ovlivněný tím, že on se rozbil. Nakonec jsem ale zažil asi nejlepší závod v kariéře a skončil jsem třetí jen o čtyři desetiny bodu.
Jak dlouho už jste součástí série Red Bull Cliff Diving?
Už od roku 2009. V celé své kariéře jsem zmeškal jen dvakrát. Bylo hodně obtížné se tam dostat a povedlo se mi to trochu náhodou. Na jiných závodech jsem potkal Orlanda Duqueho, opravdovou hvězdu, a i když jsem neměl tolik naskákáno, viděl, že jsem po každém skoku vylezl v klidu z vody, že prostě nejsem žádné kamikaze. Tak mi tehdy domluvil, že se mohu ještě závodů, které nebyly světová série, zúčastnit. O rok později už mě přímo Red Bull pozval do světovky. Ale člověk na sobě musí hodně pracovat, aby se tam udržel.
S Orlandem jste si skočili i v Praze ze Železničního mostu na Výtoni, jaké to bylo?
Super zážitek. My už jsme jednou skákali z mostu u Malostranské, když jsem začínal. Tentokrát to ale bylo ještě o něco výš. Museli jsme přeskakovat kabely, které jsou natažené podél mostu. Měl jsem v krvi spoustu adrenalinu a moc jsem si skákání užil. Takových akcí by se v Praze mohlo konat víc. Navíc s Orlandem si vždy rád popovídám, je to super chlápek. Od chvíle co ho znám, je pořád stejný. Doteď si pamatuje česká slovíčka a rád mi vždy připomene, že češtinu ovládá.
Jaké jsou vaše další plány?
Momentálně jsem po operaci menisku a doufám, že se mi noha do měsíce zahojí, abych stihl závody. Po čtyřech závodech jsem na čtvrtém místě celkového pořadí a ještě jich je přede mnou pět. Snad budu už v Itálii, pak je tam Wales, Mostar, Japonsko a jako poslední pojedeme do Dubaje. Jen mám trochu strach, že se nestihnu zregenerovat. V loňském roce jsem si před začátkem sezony natrhl bicepsovou šlachu v rameni a i přes obrovskou bolest jsem dokázal skákat, dostat se do top desítky a zajistit si místo v dalším roce. Občas jsem myslel, že mi ruka upadne, ale nebyl čas nechat si něco opravovat. Celou zimu jsem trénoval, a kdybych to nezvládl, mohl bych ztratit motivaci. Proto je důležité překonat bolest a vědět, co chci.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.