Nejzkušenější gladiátor. Kvůli dítěti jsem opatrnější, říká Koreň

Větší stálici na freestyle motocrossové akci Gladiator Games nenajdete. Čtyřiatřicetiletý Martin Koreň se chystá již na svou čtrnáctou účast. Již v sobotu se představí v Praze po boku největších českých, ale i několika zahraničních hvězd tohoto adrenalinem napumpovaného sportu.

Jste už slušný pamětník. Jak se akce Gladiator Games za čtrnáct let změnila?

Nejviditelnější změnou jsou doskočiště. Dříve se stavěly z hlíny, teď už ji v aréně nenajdete. Dříve jsme netušili, jakou hlínu dovnitř navezou, často tam bylo i bláto, se kterým se hůře pracovalo.  Hrozily komplikace, pro jezdce to mohlo být nebezpečné. Teď už má vše jasné parametry, je to příjemnější, čistší.

Jistě se posunulo i umění samotných jezdců.

Je na daleko, daleko vyšší úrovni. Triky jsou nebezpečnější, techničtější. Když to porovnám s prvním ročníkem, tak tehdy bylo jednodušší lidi ohromit. Postupem času se triky stávaly obtížnějšími, dnes je mnohem složitější se udržet na konkurenceschopné úrovni. Nejde už jen o tréninky na motorce, musíme se věnovat i jiným cvičením, třeba balančním a protahování. Je to komplexnější sport.

Musíte také stále vymýšlet novinky, aby se Gladiator Games nestaly stereotypní akcí, ne?

To je další věc. Lidi mohou mít pocit, že už to jednou viděli a není to pro ně pak zajímavé. Dříve žasli nad tím, když jeden závodník uměl salto. Teď už ho umí všichni. Neznamená to, že je to něco jednoduchého, ale obecenstvo si myslí, že když už ho umí všichni, že je to lehčí. Samozřejmě se snažíme vymýšlet i nové kousky i choreografické jízdy. Mění se aréna, letos budou novinkou skoky do kříže, triky tak uvidí ze všech úhlu. Nikdo nebude v nevýhodě.

Vyrovnává se Gladiator Games největším světovým exhibicím?

Je to nejstarší evropská freestyle motocrossová show. Jde především o vizuální podívanou, nikoliv o závod. Přijíždí sem opravdu světové hvězdy, dříve tady byl třeba Mad Mike Jones, Jereme Lusk, Jeremy Stenberg, pak třeba Nate Adams v období své největší slávy. Ti jezdci, kteří byli v daném období ve špičce, se vždy ukázali v Praze.

Mezi nejlepšími se drží i několik Čechů. Čím to je, že takto malá země může konkurovat Australanům, Španělům či Američanům?

Je to i díky této domácí akci. Už jako mladí kluci jsme měli příležitost se seznámit se světovými hvězdami, naživo od nich okoukat triky. A pak na to měl vliv samozřejmě Petr Kuchař, který se jako první dostal mezi elitu. Každého z nás si na nějakou dobu vzal pod svá křídla, trénoval s námi a radil nám. Gladiator Games a Petr Kuchař nám otevřeli dveře k tomuto sportu, známosti se nám pak hodily v zahraničí a měli jsme vždy kde trénovat. Díky tomu se zde vybudovala silná komunita. Ač je nás necelých deset, zajíždíme slušné výsledky na světě.

A nebo ty vůbec nejlepší, jako se daří Liboru Podmolovi.

To je unikát. Vozí domů nespočet medailí. Mnohdy přivezl medaili mistra světa a téměř o tom nebylo slyšet. Až nyní se prolomily ledy a je o to zájem. Když se to podaří někomu dalšímu, často se zapomíná na to, že se to Liborovi podařilo už třeba pětkrát.

Rozumí už Češi freestyle motocrossu? Ocení náročnější triky, nebo čekají hlavně na to, až sebou někdo plácne o zem?

Zažil jsem pár akcí, kde se někdo ošklivě zranil. Pak jsem na lidech viděl, jak jsou v šoku. Jednou se v Ostravě zranil Kuchta (Petr Kuchař, pozn. aut.), vyletěly mu zuby a měl hodně těžké zranění. Moje teta už od té doby nikdy nechtěla vidět freestyle motocross. Tihle lidé jsou hrdinové, dokud na vlastní oči nevidí nehodu nebo tragédii. Pak to začnou vnímat jinak. Spousta lidí nás pořád řadí do kategorie bláznů. Přitom kousky, které provádíme, jsou promyšlené. Nikdo se nepouští do něčeho, na co nemá. Když člověk dělá chyby, trest je bolestivý a rychle se tak učíme nedělat blbosti. Myslím, že polovina diváků už rozezná základní triky, dvacet procent pozná i složitější technické kousky.

Vyrůstal jste v Kalifornii, domově adrenalinových sportů, navíc s týmem FMX4EVER organizujete akce různě po světě, i tam, kde dosud o FMX mnoho nevěděli. Kde tímto sportem nejvíc žijí?

Nejdivočejší fanoušci jsou Španělé. Dokáží být hrozně hluční, umí bláznit a pořádně vše prožívat. Jezdci umí dát ohromnou energii a důvěru, že často protahují triky na svou maximální hranici, zkouší i to, co nemají úplně vychytané. Ve vzdálenějších zemích, kde naši show vidí mnohdy poprvé, jsou také hodně hluční a člověk ani nemusí tolik riskovat. Češi zase skutečně ocení jezdce, jezdí se mi tady hrozně dobře, vždy se na to těším. Je to jediná akce za rok u nás doma, kde můžu po roce ukázat, jak na tom jsem. Ke Španělům navíc nemáme zas tak daleko.

Prý jste se s šéfem týmu, kde mu nyní pomáháte coby pravá ruka, seznámil tak, že jste mu pomocí spreje zapálil vlasy. Žijete takový freestyle i mimo arény, ve své komunitě?

Jo, to určitě. Už to ale není tak divoký, jako dříve. V zákulisí, mimo kamery a dohled diváků, to byly neskutečné příhody. Velké večírky, devastace hotelových pokojů, vystříkané diskotéky hasičákem až po zapalování vlasů na diskotéce.

Jste čerstvým otcem. Už pozorujete nějaké změny? Uklidnil jste se? Myslíte víc na své zdraví?

Je to tak. Na každém se taková životní změna podepíše trochu jinak. Tím, že se už delší dobu věnuji organizaci závodů a trochu vnímám, že nejlepší výsledky už mám za sebou, se už do něčeho nepouštím jen tak. Není to pro mě životní priorita. Pořád mi závodění přináší radost, ale už tady nejsem sám. Musím myslet na rodinu, nejen na svou budoucnost, ale i jejich. Opatrnější musím být.