Gymnastka a zákeřná nemoc
Rakovina? Žrout času, přiznává Věra Čáslavská

Její život provázejí slavná vítězství i tvrdé osobní pády. Nejúspěšnější česká sportovkyně všech dob Věra Čáslavská dohání roky, kdy žila kvůli režimu a depresím v ústraní. Zároveň bojuje se zákeřnou rakovinou. "Je to žrout času," říká o nemoci.

Poslední olympijské zlato v gymnastice jste vybojovala před 47 lety v Mexiku. Vzpomenete si, kdy jste naposledy stála na kladině?

To už je sedmačtyřicet let? Neuvěřitelné. Na kladině jsem stála naposledy minulý rok při fotografování do jednoho časopisu. Pózovala jsem s autorem mého životopisu Pavlem Kosatíkem. A nedávno jsem udělala u nás v Černošicích placku. To bylo kvůli Japoncům, kteří o mně natáčejí téměř dvouhodinový dokument. Povídala jsem si v parku s dětmi a zeptala se, jestli umějí špagát nebo placku. Jedna malá dívenka se o placku pokusila, ale byla úplně prkenná. Tak jsem jí to předvedla.

Zdá se, že máte hodně napilno. Nahánějí vás televizní štáby, absolvujete besedy, akce olympijského výboru, komentujete společenské dění. Skoro to vypadá, jako byste něco doháněla...

To tak skutečně je. Mám novou disciplínu, která se jmenuje závod s časem. Ve svém nejproduktivnějším věku jsem totiž ztratila třicet let. Nejprve patnáct roků za to, že jsem podepsala manifest Dva tisíce slov a svůj podpis nevzala zpět, jak si přála strana a vláda. Komunistický režim mě dusil, nemohla jsem najít práci, vycestovat. Když jsem se později zmátořila, došlo k tragédii, při níž zemřel můj bývalý manžel Josef Odložil. Měla jsem těžké deprese, ležela apatická pod dekou schoulená v posteli a nic nedělala. Těch třicet let se teď snažím dohnat a někdy je to na hlavu. Nyní jsem ale musela kvůli vážné nemoci přibrzdit a naučit se věci odmítat.

Lékaři vám diagnostikovali rakovinu slinivky, podstoupila jste náročnou operaci. Jak snášíte léčbu a pravidelné návštěvy nemocnice?

Třeba naposledy jsem se v nemocnici slušně prospala, to bylo příjemné. Dělali mi nějaký zákrok a byla jsem v narkóze. Když jsem se probudila, říkám doktorovi, proč mě tak brzo budí a že mě mohl nechat ještě spát.

Boj s nemocí berete s nadhledem, určitě jsou ale chvíle, kdy vám do smíchu není. Co vám lékaři při sdělení diagnózy řekli?

Pan doktor Martin Oliverius z IKEM, který mě operoval, byl jeden z mála, jenž si troufl do toho zákroku jít. Obdivuji ho, že na sebe vzal tu zodpovědnost. Ostatním se do toho příliš nechtělo. Šlo o velmi náročnou osmihodinovou operaci. Věděl, že kdyby se něco nepovedlo, bude to průšvih a bulvár by ho rozcupoval na kousky. Pan Oliverius si mě ale získal hned při první návštěvě. Na rovinu řekl, že mám zhoubnou nemoc a jsou jenom dvě možnosti: náročná operace, která ale dává naději na přežití, nebo živořit a dožít tak. Dostala jsem 48 hodin na rozhodnutí.

*Jak dlouho o operaci přemýšlela?

*S čím bojuje během chemoterapií?

*Proč se chystá napsat knihu?

*Kvůli čemu za ní dojíždí japonští reportéři?

*Snažila se v roli prezidentské poradkyně převychovat Václava Havla?

ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY NALEZNETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÝ VYŠLO V PONDĚLÍ 5. ŘÍJNA.