Extrémní závody
Spartan Race, reportáž psaná bahnem a krví

Běh přes 25 kilometrů, podlézání ostnatého drátu, plazení bahnem a další překážky. Na tohle se nás sjelo přes dva tisíce lidí z Čech, Slovenska a Maďarska. Proč? Protože jsme to chtěli dokázat! Před startem neznáme přesnou vzdálenost, trasu ani počet překážek. Organizátoři slíbili jen bahno, vodu, pot a krev. Splnili všechno!

Je 9:45 a já stojím v lyžařském středisku Vesec s výhledem na Ještěd a chystám se na jeden z nejtěžších závodů. Celým areálem se rozléhá smích a spartanský pokřik "Aroo". Celá startovní vlna začíná odpočítávat a mě projede mrazení celým tělem. 3,2,1, Start! S parťákem se začínáme probíjet masou lidí dopředu, ať se hned na první překážce nezastavujeme. Vidina pozdního oběda kolem čtrnácté hodiny nás žene dopředu.

Naštěstí trasa vede na druhou stranu od Ještědského vysílače a nám se trochu ulevuje. Po pár set metrech se boříme po kotníky do bahna a dochází nám, že nás může zastavit pouze zranění. "Boty nám dlouho suché nezůstaly. Aspoň bude zábava." Směje se na mě Dan a překonáváme první stěnu.

 Tři kilometry za námi a já se cítím skvěle. Krok za krokem ukrajuji z dlouhé tratě a sbíhám z prvního většího kopce. Zastavuji se až u rybníka a trochu nevěřícně koukám před sebe. Je 1. října a já se budu koupat. Po pár metrech plavání mi projíždí ostré jehly tělem a svaly mi tuhnou. Patřím k pomalejším plavcům ve vodní překážce a trochu brzdím ostatní závodníky. Pomalu lezu na břeh a snažím se trochu zahřát. To mi ale komplikuje zapamatovávání si písemného a číselného kódu. Asociace na různá písmena mi ale pomáhají a rychle odbíhám. Čeká mě ale cesta skrz rybník zpět.

Na druhé straně se snažím rychle vylézt z ledové vody a holení narážím na velký kámen.  Kapky krve stékají po mokré noze, ale na ošetřování není ani chuť, ani čas. Dan na mojí nohu kouká trochu s respektem, jako by mě neznal. To mě za cestou pokoření Beastu nezastaví. 

Vracíme se směrem k areálu startu a cíle a máme před sebou stěžejní překážku Spartan Race. Plazení bahnem pod ostnatým drátem. Po hlavě se vrháme do bahnité cesty. Kolem slyšíme nadávky i smích, ale hlavně cvakání foťáků kolemjdoucích, kteří z nás všech odhodlaných mají srandu. Závodníkovi přede mnou pomáhám dostat drát z trika a koukám na jeho šrám na zádech. "Překážka je nemilosrdná a chvilka nepozornosti tě může vážně zranit", pomyslím si a s respektem snižuji tempo plazení. Bahno mám úplně všude a skrz příkop se dostávám pryč od překážky.

Bahno- zátěž, která je zbytečná

Těžké bahno mi stahuje kraťasy a já musím ždímat zbytečnou zátěž. Nošení polen probíháme během chvilky bez potíží a dostáváme se do divácky nejzajímavější části. Pro mě ale také té nejobávanější. Šplh na lano je pro mne skoro jistých 30 angličáků. Šplhat neumím a na zabahněném laně to rukama vytáhnout asi nepůjde. Měl jsem pravdu. Vytáhnul jsem se o tři metry, ruka mi klouže a po zádech padám do zabahněného jezírka.

První angličáky v závodu zvládám bez větších problémů a pokračuji. Balanc na kůlech přebíháme bez jediného škobrtnutí. Vyklusáváme kolem cílové rovinky, kde dobíhá první závodník. Podle hodinek mu to trvalo necelé tři hodiny. Můj čas tedy předběžně odhaduji na pět a půl hodiny a s pozdním obědem se loučím.

Skákající lidé vpovzdálí mi naznačují, že přichází "burpeemaker". Hod oštěpem. Trefit dřevěným oštěpem slaměnou figurínu tak aby se kopí zabodlo, nezvládá drtivá většina závodníků. Bohužel se řádím mezi ně a jdu se zapojit do skupiny cvičících. Sličná dobrovolnice nás motivuje a hecuje, ať nic nevzdáváme a makáme. Nechápu, jak může mít tak dobrou a optimistickou náladu při pohledu na tolik trpících zabahněných lidí. Jak se později ukazuje, není zdaleka jediná s takovým přístupem. Dobrovolníci nás dohání k lepším výkonům jen svým přístupem a úsměvem na tváři.

Svých 30 jsem si splnil poměrně rychle a mířím dál. Hned po padesáti metrech ale vidím další skupinu skákajících. Ručkování na multiringu, kde se člověk musí dostat z pohupující se tyče na zavěšené kruhy a poté ještě na provaz. Otírám si ruce do trika ochotné dobrovolnice a začínám ručkovat. Dostávám se na druhý kruh a padám dolů. 60 angličáků během pěti minut mě drtí.

První krize

Běh už nemám tak plynulý. Navíc vybíháme směrem k Ještědu tyčícím se v dálce. Stále si nechci připouštět, že se tam dostaneme a myslím na další možné překážky. Po chvíli už si plním kýbl štěrkem, dávám si ho na záda a s úsměvem na tváři mířím vzhůru. V takových silových disciplínách jsem jako doma.  S pískající melodií z pohádky O statečném kováři předcházím řadu závodníků a svojí náladou je přivádím k šílenství. Sprostá slova z jejich úst už ani nevnímám.

Na konci překážky jsem si ani nevšiml, že jsem někde na třísetmetrovém okruhu ztratil parťáka. Běžím mu naproti a domlouváme se, že dále poběžím sám. Potokem probíhám jakoby tam ani nebyl a skrz vesnici stále mířím směr vysílač. Potkávám závodníka, který vybíhal v elitní vlně v osm hodin ráno a já začínám být čím dál tím víc nervózní.

Míříme stále výš a výš a občerstvovací stanice mi přijde vhod. Mladé závodnici dávám hořčíkovou tabletu proti křeči a zapojuji se do tak skvělého okruhu pomáhajících si lidí, kteří Spartana se mnou běží. Závodníci se dělí o energetické tyčinky, bez kterých by závod asi nešel. Běžím směrem k největšímu kopci v okolí a chvílemi pletu nohama.

Stoupání, které nemá konce

Dostávám se do fáze, kdy kopec poslušně šlapu v dlouhé řadě závodníků a nikam nepospíchám. Stále se otáčím, jestli někde neuvidím šlapat i Dana, ale zatím to vypadá na sólo běh. Dan mě dobíhá po dalších třech kilometrech stoupání, kde čekám frontu na přelézání sítě. Jsem rád, že mi ubíjející samota na trati skončila a domlouváme se, že závod dokončíme společně za každou cenu.

Trať stoupá stále výš a výš a mě přijde, že prudší než stoupání kolem lanovky to být už nemůže. Zase ale moc přemýšlím a pletu se. Výšlap černé sjezdovky někteří absolvují ve stylu uhnaného psa a po čtyřech s vyplazeným jazykem se plazí vzhůru.

Stojíme několik desítek metrů pod obrovským kolosem Ještědského vysílače a je mi jasné, že výše už dnes nebudu. To co jsme si vystoupali, opatrně scházíme dolů a já se při pohledu na Liberec a skokanské můstky zasměji, že by nás mohli vytáhnout i tam. Opět se ale utvrzuji v tom, že moc myšlení škodí. Už z dálky totiž vidím řadu stoupajících lidí po schodech k můstku a kousek dále plahočící se lidi s pytli písku.

Skokanský můstek neslouží jen ke skákání

Můstek zvládáme bez problémů a nevěřícně koukáme před sebe. 400 metrů podél velkého skokanského můstku vede zástup lidí, kteří se trápí s 35 kily písku na zádech. Nám známý pokřik "Aroo!" se ozývá v pravidelných intervalech a já se přidávám. Snažím se nebýt sprostý a šlapu v zástupu vzhůru. Pauzy po čtyřiceti metrech si dopřává snad každý. Snažím se nad ničím nepřemýšlet a jen jít. Hodinu mi druhého parťáka dělá těžký pytel a já ho s radostí opouštím hodem na zem doprovázeným pořádným oddýchnutím.

Tempem umírajícího závodníka se plahočím dále po trati. Cítím, že mě za chvíli pohltí křeče a závod se stane ještě obtížnějším. Balancování zvládám z povinnosti na jedničku. Vím, že další angličáky by byly kritické.

Ta kritická chvíle přichází ale po dalším kilometru. Cinkání zvonečku napovídá další překážce na ruce. To že si organizátoři připravili další šplh, mě dostává do kolen. S vypjetím všech sil ale poprvé v životě zdolávám šplh na lano a radostí obejmu hlasitě smějící se dobrovolnici.

Konečně přichází druhý dech

Informace o posledních sedmi kilometrech mi vhání do žil novou krev a já chytám druhý dech. Hrozba křeče mě nezajímá a nasazuji solidní tempo. Předbíháme jednoho závodníka za druhým a na tváři se mi po dlouhé době objevuje úsměv. Občerstvovací stanicí probíháme skoro bez zastavení a míříme k cíli. Potokem probíháme bez povšimnutí, stěnu přeskakujeme jakoby tam ani nebyla. Přepravku jablek u tratě od neznámého zahrádkáře beru jako příjemné zpestření a jeden červený zázrak si beru na cestu.

"Čtyři kilometry!" hlásí smějící se parta dobrovolníků a my víme, že už to skoro máme. Pytle s pískem, které jsou ještě těžší, než ty minulé už nás nemůžou rozhodit. Předcházíme další odpočívající závodníky a míříme vstříc úspěchu. Šikmá stěna, ani podplavávání stěny v bahnitém jezírku nám nedělá sebemenší problém a já už se obávám pouze předposlední překážky.

Hloupější slova jsem ještě neslyšela

Ručkování střechy. Tyče jsou po minulé překážce od bahnité vody a já kloužu hned po druhém přehmatu. Stodvacátý až stopadesátý angličák dne mi berou poslední síly, ale vědomí cílové rovinky mě naplňuje hřejivým pocitem.  Po dvacátém angličáku se svíjím v křečích. "Ještě deset." Ozve se z úst mladičkého dobrovolníka a já mám sto chutí mu něco říct. Po chvilce hrůzy ale poslední angličáky silou vůle zvládám a ironicky se na dobrovolníka usměju.

Na další zastávce už ze mě vypadnou moje asociace na kód ze začátku závodu." SCan 9 Národní Rekord Start." vyhrknu na dobrovolnici, která na mě chvilku nechápavě zírá, ale poté pochopí a říká mi, že tak blbé slova dnes ještě nikdo neměl.

Hudba z cíle je slyšet čím dál tím víc a my si užíváme poslední metry závodu. Přes dvou a půl metrovou zeď si navzájem pomáháme. Já se s těžkostí přehupuji, dopadám na zem a vítězoslavně zvedám ruce nad hlavu. Vidím před sebou posledních 20 metrů celého závodu. Na hodinách svítí čas 16:24 a s Danem bok po boku přeskakujeme cílový oheň.

Adrenalin ze závodu opadá a mnou vládne pocit štěstí a uvědomění si, že dokážu to, co si řeknu. Po 28 kilometrech a šesti a půl hodinách jsem v cíli jednoho z nejnáročnějších závodů. Klobouk dolů před všemi Spartany, kteří závod se mnou zvládli. Poklona těm, kteří si s tak náročnou tratí poradili rychleji než já. Organizátoři si dali s tratí neskutečně záležet a připravili nám zážitek, na který se nezapomíná!

Pochopíš až v cíli

"AROO!!"