Střelkyně Hyková: Nedokázala bych zastřelit ani myš

Její tvář si lidé pamatují z olympiády v roce 2004. V Aténách vystřílela pro Česko stříbrnou medaili ve střelbě ze sportovní pistole. Pak však jméno Lenka Hyková z výsledkových listin na rok a půl zmizelo. Dvaadvacetiletá rodačka z Aše léčila zranění lokte. Kdo někdy střílel, ví, že jde o velmi choulostivou záležitost. Návrat na výsluní však zvládla. Ve Světovém poháru už zase sbírá medailová umístění, ve své kategorii je pátou nejlepší střelkyní světa.

Život však není jen sport. Od loňského podzimu si před jméno Hyková píše Marušková – vdala se za svého manažera. Také se vrhla na studium – navštěvuje Vyšší odbornou školu. Nejen o tom mluví v rozhovoru pro TÝDEN.CZ.

Lenko, nezlobte se, ale rozhovor s vámi nemůžu začít jinak: kdo a jak si z vás naposledy vystřelil?

Samozřejmě manžel, ten si mě pořád dobírá. Já ale nezůstávám pozadu, legraci si dělám takřka z každého.

Jste úspěšná střelkyně. Nemají z vás provozovatelé pouťových střelnic strach?

Netuším, jestli střelecký sport vůbec sledují, přece jen tam mají spousty zákazníků. Možná poznají extra slavného sportovce, ale aby si všimli, že přišla nějaká Hyková a všechno jim vystřílí, z toho strach určitě nemají. Navíc, já na pouťových střelnicích vůbec nestřílím, raději jdu na autodrom. Na druhou stranu nezastírám, že by se mi docela líbilo, kdyby mi někdo vystřelil růži.

Zúčastnila jste se někdy klasického lovu?

Nejste první, kdo se mě takhle ptá. Odpověď je jednoduchá: nebyla bych schopná zastřelit ani myš. Do živého nestřílím, nikdy jsem to nezkoušela a vůbec mě to neláká.

Jak nebezpečná je střelba pro účastníky závodů? Už jste viděla, že by se někdo postřelil?

Jde o ojedinělé případy, ale stanou se. Nejvíc ohroženi jsou rozhodčí, kteří stojí u terčů. Pokud už se něco přihodí, tak spíš na méně kontrolovaných závodech nebo při trénincích. Pamatuji si, že tři roky zpátky mladá závodnice postřelila svoji maminku. Jenže to byla ještě nezkušená holčina. Může se stát, že je porouchaná zbraň, třeba jen spadne na zem a vystřelí.

U fotbalistů či hokejistů taková otázka postrádá smysl, ale u střelkyně je na místě - uživí vás střelba?

Jsem profesionálka, jako členka Dukly Plzeň pobírám plat jako každý jiný sportovec. Náplní mé práce je jezdit na závody, soustředění a samozřejmě vozit medaile (smích). Uživí mě to průměrně, rozhodně nejde o život v blahobytu. Občas dostanu mimořádné odměny. Sportovní střelba není velkým lákadlem pro sponzory, peněz proto v našem sportu moc není. Holt nejsme národní sport jako fotbal nebo hokej.

Jak drahé je střelecké vybavení?

No, levné není, naštěstí to nejde z mé kapsy. Zbraň přijde na třicet tisíc, střelecké boty s rovnou podrážkou čtyři tisíce, střelecké brýle se vším všudy deset tisíc. Oblečení není stanovené, jen nesmíme mít sukni a tričko s ramínky. Zbraň se mění, až když nefunguje. Některým kolegům vydrží jedna zbraň i deset let, jiní je střídají už po roce. Vzduchovou zbraň mám pět let a jsem s ní spokojená, zato malorážku jsem za posledních pět sezon vyměnila už třikrát.

A co alchymie s náboji, je v nich nějaký rozdíl?

Jde o věc názoru, každému padne něco jiného. Já používám jiné na trénink a jiné na závod. Pro každou zbraň se hodí odlišný druh náboje a je na střelci samém, aby vybral nejlepší střelivo.

Jak na to přijde?

V tréninku, jen z vlastní zkušenosti...

Už máte plán, čím se budete živit, až skončíte se střelbou?

Možností je víc. Kromě střílení ještě studuji Vyšší odbornou školu, obor prevence kriminality. Třeba ze mě bude policistka. Nebo se stanu trenérkou. Manžel říká, že bych byla dobrá trenérka, že umím naučit. Já jen nevím, jestli by mě někdo chtěl poslouchat.

O rady medailistky z olympiády přece musí být zájem. Jak vůbec probíhají střelecké tréninky?

Je to trochu monotónní - celou sezonu se jenom trénuje. V ruce mám zbraň tak pětkrát týdně, ale nesmí to být otročina. Nikdy bych se nedonutila dělat něco, co mě nebaví. Do tréninku musím jít s chutí. Samozřejmě je důležité i vylepšování fyzičky.

Jaký je váš střelecký sen?

Ten jsem si splnila před třemi roky na olympiádě v Aténách. Tím ale nemyslím, že mám splněno. V každém závodě je hezké vyhrát. Na druhou stranu nechci na závody jezdit pod tlakem, že musím za každou cenu uspět. Vždycky si s chutí si zastřílím, a když to vyjde, je to paráda!

Loni na podzim jste se vdala, vaším vyvoleným se stal váš manažer. Změnilo vás manželství?

Někteří lidé si říkají, no jo, holka se vdala a začala vozit medaile (s úsměvem), ale není to tak. Změnilo se jen to, že bydlíme spolu a v Praze trávím víc času. Určitě to nemá negativní vliv na můj růst.

Jaké povahové rysy musí mít závodní střelec?

Nesmí být vzteklý, to je základ. Viděla jsem střelce, který po nepovedeném výstřelu praštil zbraní o zem, to se mi nelíbilo. Když je člověk nervózní, celý se třese, buší mu srdce a nemá jistotu. U střelby víc než kde jinde platí: čím klidnější tep, tím lépe.

Jak důležitá je u střelců životospráva?

Jako v každém sportu. Mám vyzkoušené, že před závodem se nemá experimentovat v jídelníčku, zvlášť když se závodí v exotické zemi. A alkohol? Sice jím nepohrdnu, ale nepřeháním to, spíše piju takové to sladké dámské pití.

Po olympiádě v Aténách jste byla jako medailistka velmi populární. Stále vás lidé poznávají?

V méně populárním sportu – a tím střelba určitě je – má zájem veřejnosti klesající tendenci, tedy pokud závodník nevozí medaile pořád. To je můj případ. Rok a půl o mně kvůli zranění nebylo slyšet, veřejnost na mě trochu zapomněla. Nedivím se. Jsem však zpátky, momentálně pátá na světě. Myslím, že lidé už zase trochu vědí, kdo je Lenka Marušková-Hyková.

STŘELKYNĚ Z AŠE

Lenka Marušková-Hyková se narodila 2. února 1985 v Plzni. Od sedmi let bydlela v Aši, kde také začala se závodní střelbou. Na střelnici ji přivedl její tatínek, sám bývalý úspěšný střelec a účastník olympijských her v Montrealu v roce 1976. Pro české střelectví to byl dobrý krok. Hyková před třemi lety vybojovala na olympiádě v Aténách stříbrnou medaili. Už téměř rok je vdaná, s manželem a manažerem v jedné osobě bydlí v Praze. Je členkou profesionálního klubu Dukla Plzeň.

Foto: Tomáš Nosil