Trénink na zimu. Lyžování na trávě s neznámým českým mistrem

Prý nás čeká teplá zima, ale Jana Němce nechávají prognózy meteorologů klidným. Čtrnáctinásobný mistr světa v travním lyžování nepotřebuje prašan ani umělý sníh, stačí mu kopec bez krtinců. A neznat strach, jak se redaktor časopisu INSTINKT přesvědčil na vlastní kůži.

Pohledem sjíždím nepříliš strmou sjezdovku, která by snesla modré označení pro jednoduchou trať a na které chybí to nejpodstatnější. Sníh. Jsme v Předklášteří, pětadvacet kilometrů od Brna, kde vyhlíží slábnoucí paprsky podzimního slunce člověk, jenž by se mohl směle titulovat jako legenda svého sportu.

Jan Němec, čerstvý čtrnáctinásobný mistr světa v travním lyžování. Nabízí se u něj srovnání s bratry Pospíšilovými, dvacetinásobnými světovými šampiony v kolové. Oni svůj sport během dlouhých let kralování v sedle proslavili - alespoň v Československu. Devětatřicetiletý Němec svádí svůj soukromý boj s větrnými mlýny popularity už čtvrt století. I přes srovnatelné úspěchy ví o lyžování na trávě jen málokdo.

Jako fotbal a futsal

"Párkrát jsem s Honzou Pospíšilem mluvil, je to fajnový chlap. Když jsem byl malý kluk, jako Brňák jsem k němu a jeho bratrovi vzhlížel. Můj sport je, co se týká medializace, kolové trochu podobný, i když travní lyžování dělá po světě mnohem více lidí," vypráví nakažlivě optimistický Němec.

"Nemám moc rád zimu. Když už jsem vyhrál závod na sněhu, bylo většinou na nule. Mráz mi vadí, naopak na lyžování v teple se těším," přiznává Němec. "Navíc můžu jezdit celý rok. Jaro, léto, podzim na trávě, v zimě na sněhu," chválí si lyžař, který do roku 2011 závodil i v alpských disciplínách. Jednu chvíli reálně pomýšlel na účast na olympijských hrách - koketoval s myšlenkou reprezentovat Kostariku, jelikož mezi Čechy byl nejlépe desátý. Nakonec ale zůstal jen u trávy. I kvůli financím.

"V 90. letech neměli moji rodiče moc peněz a jízda na trávě je levnější," vysvětluje Honza Němec, který na rozdíl od alpských lyžařů mohl s malými náklady trénovat na tuzemských kopcích. "Je taky snadnější se dostat do světové špičky." Stinnou stránkou všech výhod jsou nižší odměny, na těch otec tříleté Barunky nezbohatne. "Dříve jsem si dokázal lyžováním vydělat na živobytí. Ve špičce je to ale pořád poloprofesionální sport. Profesionální jsme jen v přístupu a vedení týmů," vypráví mistr světa a průběžně promazává přibližně metr dlouhé lyže.

Ty mají s klasickými lyžemi společného jen málo. Na jasanovém jádru je upevněn pás s plastovými vozíky s kolečky, který po lištách klouže podobně, jako je to u tanku. To vše je chráněno igelitem, který má zabránit, aby se do lyží dostaly kamínky, prach či tráva.

Lepší padat do bláta

Více než technické věci mne ale zajímají ty praktické. Bolí víc pád na sníh, nebo na trávu? "Rozdíl je, když spadnete na takhle vyprahlou zem," bere Němec do hrsti trs suché trávy. Nepršelo už přes týden. "To zabolí.

Ale když je po deštích, padáte do blátíčka. To je fajn," usmívá se při vzpomínce na bahnité karamboly. Několikanásobný mistr světa nemá obavy z drnů či krtinců, které sem tam vykukují ze žloutnoucí trávy.

Strach má z nečekaných pádů, zaviněných třeba únavou materiálu. "Už se to naštěstí nestává," uklidňuje mě s tím, že rozsekat a popálit se může člověk i na ledové plotně.
Není na co čekat. Zatímco se profesionál souká do závodní kombinézy, oblékám si černý softshellový komplet, zejména z praktických důvodů. Přichází první zrada. Mé zánovní pohodlné lyžáky nepasují do vázání. Mechanik tedy přiváží svoje. Pevné, závodní.

Poslouchám instrukce lyžařského velmistra a noha mi mezitím pomalu modrá. Podvědomě tuším, že nenáviděná bude nejmenší problém na pořadu dne. "V mládí jsem ten kopec šlapal každý den nahoru osmkrát a pak běžel domů na vlak," říká Honza, takže si fňukání nechávám pro sebe.

Lyžařský vozembouch

Jede se do akce. Na vrcholu kopce, jehož sklon se z mého pohledu rapidně zvýšil, mám smrt v očích. Kolegové, fotograf a tiskový mluvčí lyžařů mě navádějí k fingovanému pádu. Mají smysl pro drama.

"Musíš se pořádně rozjet, až potom začnou lyže zatáčet. Nepřešlapuj, nezvedej nohy. Tráva ti nedovolí to, co sníh. Jeď v mých stopách." Přemíru informací vstřebávám jen zčásti. Krkolomně se pouštím ze svahu. Nikoli šusem, ale hezky po vrstevnici, od lesa k lanovce. Lyže zatím nezatáčejí, jedu příliš pomalu. "Vidíš, není to nic těžkého!" volá Němec. Sebevědomí jsem ale nechal dole.

Pouštím se znovu z kopce, přenáším váhu na spodní nohu, snažím se tlačit kolena i ramena kupředu. Sláva! Zatočil jsem! Jenže jedu až moc rychle. Vlek mě děsí jako smrtící gilotina. Zatáčím znovu, rychlost se zvyšuje. Pro změnu se přibližuje les. Volím raději pád než expedici za zvěří. Snažím se padnout na zadek. Marně. Do té doby smějícímu se tiskovému mluvčímu zatrne. Fotograf dál fotí. Zdviženým palcem ukazuji, že jsem v pořádku. Když dojíždím dolů, mezi koleny mám asi metrový rozestup jako lyžařský žáček a brzdím v protisvahu. Styl neřeším, hlavní je, že jsem přežil.

"Nemohl jsi spadnout kousek níž?" kritizuje mne muž s obřím objektivem v ruce, za což ho mezi zuby prokleji. "Tak pojď, jedeme znovu. Je vidět, že to máš v nohou, carving ti není cizí," konejší mě Němec a já se kousnu. To půjde!

Nepůjde. Padám podruhé a lehce poškozuji vázání. "To nic není," upravuje mi ho znovu Němec. "Snaž se jet v mých stopách," opakuje mistr světa a rýsuje v trávě souměrné půlkruhy. Jedu, na můj vkus zase až moc rychle. Tak rád bych se sklouzl jako na sněhu, přibrzdil si. Jenže to nejde. Místo plánovaných čtyř oblouků vykresluji rychlé dva. Jedu téměř šusem. Zdolávám pasáž plnou krtinců, zuby nehty se držím ve stoje. Čím dál víc se blíží stanice lanovky s mými kolegy. Projíždím těsně nad nimi (prý jsem měl rezervu asi patnáct metrů).

Žiju! Němec je nesmlouvavý. "Do třetice to vyjde bez pádu," říká a já rezignovaně vyrážím pomou zpět k vrcholu. Helmu na hlavě si utahuji jako nikdy předtím. Bezpečnost především, říkám si. Sjezdovku sjíždím křečovitě, nepříliš rychle, ale bez většího zaváhání. "Seš dobrej!" chválí mě lyžařský velmistr a na chvíli mu to snad i věřím. Rychle ale shazuji lyžáky ze zmodralých nohou a sundávám propocené triko.

Opice na sjezdovce

"V Turecku jsem zažil 48 stupňů ve stínu," směje se s ohledem na mé promáčené svršky Němec. "Bohužel nemůžeme jezdit svlečení do půl těla. Kdybych v závodě spadl, byl bych tak odřený, že bych to léčil dva měsíce," cení zuby a vypráví další zážitky ze zemí, o nichž by si mohl lyžař zhýčkaný alpským prašanem nechat jen zdát.

"V Japonsku nejsou tak dobří lyžaři jako vy," otáčím se za sebe a zjišťuji, že Honza mluví na mne a fotografa. "Mají mírné kopce, kde se jim lépe začíná. Ale zase jim po tom svahu běhají opice. Jsou tam posvátné, přerušují se kvůli nim závody." Právě v Japonsku se nachází nejvíce amatérských travních lyžařů. "Rodiny vyrážejí do areálů nedaleko hory Fudži. Jejich sjezdovky připomínají skoro golfový trávník. Jezdí v kraťasech, bez helmy," konstatuje Němec. V Česku si mohou lidé na trávě zalyžovat v daleko menší míře. "Chybí tady lehké kopce s vlekem blízko velké aglomerace.

Klidně i kropené. Třeba v pražských Vysočanech, kde je dnes bobová dráha, by byla parádní sjezdovka. Chybí i větší základna lidí, kteří by si zajezdili jen tak pro radost," zvážní na chvíli.

Přesto patří Česko zejména díky Janu Němcovi k velmocím tohoto sportu. Nikdo nezískal více titulů mistra světa, pouze v kategorii žen je úspěšnější dnes již dvaapadesátiletá Rakušanka Ingrid Hirschhofer s dvaadvaceti tituly. Ač travní lyžaři působí vedle alpských specialistů jako zvláštní zpestření, respekt je na místě. Stačí se podívat na videa ze závodů, při kterých zatrne i největším posměváčkům.

Rozlámaná legenda

"Když jsem před dvěma lety vybíral lyže na mistrovství, naměřili mi ve Štítném pomocí GPS rychlost 96 kilometrů v hodině. A pamatuji i závody, kde jsem jel hodně přes sto," dodává obdivovatel slavných lyžařských es Stenmarka, Tomby či Girardelliho a kamarád české alpské jedničky Ondřeje Banka a skikrosaře Tomáše Krause. Sám toho má ve svých devětatřiceti letech už dost.

Tělo má skrznaskrz sešroubované, pomalu přemýšlí o konci kariéry. "Ale nesuďte travní lyžaře podle mě. Dělám to čtvrt století, dalších deset let alpské, to už člověka bolí celé tělo," vykládá Honza Němec s tím, že v nejbližší době se hodlá věnovat zejména trénování malých lyžařů, svých nástupců.

Zadní partie, ruka i záda mne bolely ještě druhý den. Fotograf, jenž si sjezdovku sjel dvakrát bez pádu, se mi posmívá. Přesto jsou vzpomínky veskrze pozitivní. Místo karambolů se mi do mysli vracejí pocity z jízdy po travnaté louce bez otravných davů lidí. Mám chuť se zase svézt.