Francii pokořili
Trumfnou cyklisty? Koloběžkáři se chystají na slavné Giro

Giro d' Italia letos čeká jubilejní, stý ročník. Den před cyklistickým pelotonem vyrazí na trať parta nadšenců na koloběžkách. Za plného provozu, na šílených italských silnicích. Na start se postaví čtvrtého května na Sardinii. Pokusí se zdolat trasu rozdělenou do jednadvaceti etap, dlouhou 3572 km, za čtyřiadvacet dní. 

A kde se vzal nápad zajet si na koloběžce nejtěžší cyklistický závod světa? Inspirací se stal Josef Zimovčák, který se počátkem 90. let projel na vysokém, historickém kole. Od té doby, pokud nemusí, už z něj nesesedne. V roce 2010 založil fond na podporu onkologicky nemocných dětí, uskutečnil první jízdu nazvanou: Na kole dětem, která se pravidelně koná dodnes.

Když o legendárním jezdci poprvé slyšel tým sportovních nadšenců, rozhodli se pokusit o nemožné. Ujet bájný stý ročník Tour de France na koloběžce. Slovo dalo slovo a 28. června 2013 tým pěti Čechů, Holanďana a Fina stanul na startu nejslavnějšího cyklistického závodu světa. A svůj šílený sen si splnili, když nad peklem v podobě 3479 km zvítězili. Letos se pokusí zdolat mladší, zato obtížnější a brutálnější trať.

Po Tour de France se letos pokusíte zdolat druhý nejstarší cyklistický závod, Giro d'Italia. Jaký vidíte rozdíl v těchto dvou tour?

MICHAL KULKA: Velký a malý. Velký v tom, že díky Tour víme, do čeho jdeme a máme z toho velký respekt. A malý v tom, že to bude třítýdenní etapový závod, který zatím nikdo nikdy na koloběžce nedojel.

VÁCLAV LIŠKA: Rozdílů je hned několik. Tour je nejslavnější, ale kvůli podmínkám považují cyklisté Giro za obtížnější, a to letošní je postavené přímo pekelně obtížně. Před čtyřmi lety nám nikdo nevěřil, že by šlo něco takového ujet, a teď nám naopak říkají, že to zvládneme lehkou nohou. Ale na Tour jsme si sáhli na totální dno a měli neskutečné štěstí na počasí. Představa, že pojedu něco náročnějšího a v horším počasí, mě celkem děsí (usmívá se).

Na co se do Itálie těšíte, z čeho naopak máte obavy?

TOMÁŠ PELC: Obavy mám z italských řidičů a z dopravy na silnicích. Ze zimy a deště, které nás mohou zle vytrestat. Těším se, až to všichni zvládneme a budeme v cíli v Miláně.

VÁCLAV LIŠKA: Obávám se italských řidičů, počasí a posledního týdne, který organizátoři postavili téměř nelidsky těžký. Věřím, že dojedeme co nejdál a "poblázníme" Italy svým nadšením a projektem tak, že se k nám budou připojovat. Třeba jen na pár kilometrů.

JAKUB KOPECKÝ: Vzhledem k tomu, že nevím, co mě čeká, těším se na celou akci.Očekávám hlavně velký zážitek. Bojím se zimy v Alpách a trochu i o svoje zdraví.

Pojedete až dvacet hodin denně, s minimem spánku a odpočinku. Jaká je Vaše fyzická příprava?

VÁCLAV LIŠKA: Pozvolná, abych zvládal chodit do práce a do toho stíhal organizovat náš projekt. Sháníme sponzory, jednáme s nimi, vymýšlíme, jak projekt co nejvíce zviditelnit. Točíme videa, fotíme, vše sdílíme. Pozvolná musí být i proto, aby tělo vydrželo. Někdy v březnu to bude chtít dávky razantně zvýšit a zkusit si "girovou" zátěž.

JAKUB KOPECKÝ: Připravuji se od léta, kdy jsem pražské MHD vyměnil za silniční kolo. Když jsem neměl k dispozici auto, dalo se po Praze nalítat i 500 km za měsíc. Do toho samozřejmě nějaký delší výlet na koloběžce a běh. Teď chodím jen běhat a do posilovny. Dal jsem si předsevzetí, že poběžím každý den a zatím to držím. K regenaraci, která je důležitou součástí přípravy, využíváme Modřanské kryocentrum.

Dá se na závod připravit psychicky? Byly na Tour de France okamžiky, kdy jste to chtěli zabalit?

MICHAL KULKA: Tour jsme zabalit nemohli, pořád jsme se podporovali a pokud někomu bylo ouvej, tak v tom ani chvilku nebyl sám. Samozřejmě byly těžké momenty, kolapsy, nemoci, ale i to jsme zvládli.

VÁCLAV LIŠKA: Na všechno se dá připravit psychicky. Záleží jen na tom, jak moc se to podaří. Hodně věcí ovlivňuje i počasí, celková únava a nálada v týmu. Na Tour to vypadalo spíš naopak. Bylo několik okamžiků, kdy to jednotlivci možná i měli "zabalit", ale nikdo to udělat nechtěl. Všichni toužili po tom dojet k Vítěznému oblouku.

Přečetla jsem si, že jste si po projetí cílem Staré dámy řekli: "Splněno, již nikdy více." Co změnilo Váš názor? Giro je přitom ještě náročnější.

MICHAL KULKA: Výzev není nikdy dost - trochu jsme zapomněli, a než jsme se nadáli, už jsme si plácli, že pojedeme i GIRO!

VÁCLAV LIŠKA: Po předloňském (duben 2015) zdolání slavné klasiky Paris-Roubaix jsme zjistili, že tu je zase chuť něco zpunktovat. A když vidím, jak nám lidé fandí, jak svým přístupem a tréninkem inspirujeme k tomu, aby se zvedli z gaučů a začali sportovat, to je pořádná motivace.

Ve Francii jste spali ve stanech a jeli se základním vybavením a s minimálním doprovodem. Pokud chcete zdolat náročnější Giro, musíte se soustředit pouze na trať. Jaký je Váš doprovodný tým? Jakým způsobem cestu financujete?

VÁCLAV LIŠKA: Vypadá to, že tým máme sestavený. Opět to je plno kamarádů, kteří obětují své dovolené a budou se o nás starat. Obnovili jsme spolupráci s našimi původními partnery a spojili se s novými. Ještě nám chybí něco kolem osmi set tisíc, abychom se občas mohli vyspat v penzionu (hlavně v horách) a pořídili si obytný vůz, který slouží jako pojízdná kuchyně. Veškeré prostředky jdou na pohonné hmoty, dálniční poplatky, trajekty, stravu a ubytování. Celá výprava čítá sedmnáct lidí a měsíční pobyt v Itálii, takže rozpočet je kolem půldruhého milionu. Vedle sponzorů nás podporují i "drobní" donátoři nákupem našeho merchandisu (dresy, kulíšky, funkční sportovní věci apod.). V březnu bychom rádi spustili crowdfundingovou kampaň, ve které nás lidé budou moci podpořit třeba koupí koloběžky, hodinek apod..

Věnovali jste se jízdě na koloběžkách už předtím, nebo šlo o momentální nápad? Proč zrovna koloběžka?

TOMÁŠ PELC: Na koloběžce jezdím od roku 2012. Tělo zhuntované atletikou už nechtělo dále spolupracovat, ale chtělo se i nadále hýbat. Tak jsem se přes přátele na Slávii dostal ke koloběžkám, a ihned vyrazil na mistrovství světa. Tam jsem dvakrát spadl a skončil úplně poslední. To mě motivovalo a začal jsem usilovně jezdit. Z kola by mě bolel zadek, od koloběžky je k běhání přeci jen blíže a dá se na ní ujet neuvěřitelné množství kilometrů.

VÁCLAV LIŠKA: Všichni máme za sebou atletickou (běžeckou) kariéru a trenér nám nedoporučoval kolo ve volném čase kvůli zkracování svalů. Od roku 1999 jsme pomalu, ale jistě přecházeli na koloběžky, objevili ten svět, včetně závodů, a zůstali jsme u nich. Každého na ní baví něco jiného. Sám třeba nevlastním ani kolo. Koloběžka stačí.

JAKUB KOPECKÝ: Ke koloběžkám jsem se dostal přes atletiku. Honza i Jarda, kteří s námi jedou (atletičtí trenéři) do tuzemska začali dovážet finské koloběžky. Začalo nás to s klukama zajímat a zanedlouho jsme si ji pořídili. Pak následovalo MS v Německém Sankt Wendelu a letní výlety.

Startovali jste na stém ročníku Staré dámy, letos v květnu, čtyři roky po Tour de France, budete na jubilejním ročníku Gira. Třetí nejslavnější etapový závod la Vuelta slaví sté narozeniny v roce 2045. Máte ambice zkompletovat sbírku a zdolat tour ve Španělsku?

MICHAL KULKA: Já určitě! (smích)

VÁCLAV LIŠKA: To je hodně daleko! Ale.. Pokud se zadaří na Giru, jsme otevřeni všemu. Troufám si říct, že jako partě šedesátníků se nám budou sponzoři a partneři shánět lépe. Jen nevím, zda nás někdo pojistí. (smích)

Jaký byl Váš nejsilnější zážitek z Tour de France, na co nejraději vzpomínáte?

MICHAL KULKA: Na dojezd na Mount Ventoux. Už když jsme vyjeli, tušil jsem, že celou Tour dojedeme všichni! A taky na Paříž, byl jsem rád, že se konečně vyspím.

VÁCLAV LIŠKA: Pro mne to byla samotná příprava - nejen fyzicko-psychická, ale vůbec to, že jsme ten projekt dotáhli do konce a sešli jsme se na Korsice, kde se tenkrát startovalo. Každá etapa pak byla za odměnu. Častokrát bolestivou ale zároveň krásnou. Během patnáctihodinové etapy se toho stane tolik .