Vavřinec a Václav Hradilkovi: Voda nás drží nad vodou

Jeden je olympijský medailista a dívčí idol, druhý inženýr, milující manžel a otec dvou dětí. Voda bratry Vavřince a Václava Hradilkovy v dětství málem navždy rozdělila, bez ní by to však nebyli oni. Jako strýc a otec sdílejí i starost o smrtelně nemocnou tříletou Boženku.

Jakou máte první společnou vzpomínku na dětství?

Václav: Nejčastěji vzpomínám, jak jsme spolu cestovali a chodili sami po Praze, míval jsem bráchu na starost. Přišlo mi neskutečný, jak rychle chodil. Takovej maličkej byl, ale jak makal!

Vavřinec: Já zas vidím, jak běháme kolem domu v bouřce, po ulici teklo strašně moc vody, nebyl tam ještě asfalt, všude jen voda a bláto. Užívali jsme si to, byl jsem nahatej kluk, brácha možná taky.

Bratři Hradilkovi. První odpověď, a hned je v ní voda. Co vy dva byste si bez vody počali, že?

Vavřinec: To fakt nevím. Vašek by například nepotkal svou ženu. Kíťa taky pádlovala.

Václav: A Boženka se narodila do vody. V Ostende, kde jsem byl studijně na půl roku.

S vodou máte taky jeden zásadní společný zážitek z dětství. Václav se málem utopil a Vavřinec to viděl ze břehu.

Václav: Ne málem, já jsem se opravdu utopil.

Vavřinec: Čistej utopenec. Ten příběh je velkej doják.

Byl jste nejméně patnáct minut pod vodou, poté pět dní v bezvědomí a nejenže jste přežil, ale dokonce bez poškození mozku. Jaká je vaše poslední vzpomínka před a první po?

Václav: První otevření očí v nemocnici. Viděl jsem sestřičku a mámu. Sestřička na mě koukala jak na blázna. "Podívej se na mě," řekla. Já se na ni kouk. "A teď na mámu." Podíval jsem se na mámu. Ta sestřička se úplně lekla! Pak jsem zase usnul, ale všichni byli hotoví, že jsem rozuměl, co říkají. Mluvit jsem nemohl, měl jsem tracheostomii, dodneška tady mám díru. Na to, co bylo těsně před tím, než jsem se topil, si nepamatuju. Je to asi ochrana mozku. Kdybych si to pamatoval, asi bych už do vody nešel, byl bych rozklepanej...

... už při pohledu na umyvadlo?

Václav: Tak nějak.

Vavřinec: Já si ten den pamatuju velmi živě, na trénink do Troje jsme jeli společně. Četl jsem tehdy Ábíčko, kde byl článek o mozku. Pamatuju si, že jsme v metru s bráchou rozebírali, jak dlouho člověk vydrží pod vodou a za jak dlouho začne odumírat mozek.

Vážně?

Vavřinec: Jo. Brácha mě poučoval, že tak kolem pěti minut, pak začnou odumírat buňky. Sám pak ovšem dokázal, že to jde i déle.

Václav: Pěkně jsme si to probrali. Já si dal ještě před tréninkem pivo.