Red Bull Air Race
Ve vzduchu chci být pořád, říká akrobatický letec Petr Kopfstein

Petr Kopfstein je jedním ze dvou Čechů, kterým se podařilo dostat do Red Bull Air Race, nejvyšší soutěže v akrobatického letectví. Nad zemí i nad hladinou krouží mezi pylony rychlostí dosahující čtyř set kilometrů v hodině. Zažívá přetížení, při kterém by netrénovaný člověk ztratil vědomí, špatně se mu ale nedělá. Nejraději by v kokpitu seděl pořád. Létání je jeho splněným snem, musel pro něj ale mnoho obětovat.

Když jsem viděla akrobatické létání, první co mě napadlo.. Nedělá se Vám špatně?

Ne, nedělá. Ale to je o tom, že v letadle sedím hodně často. Kdyby si organismus odvykl, tak Vás potom bolí hlava, nebo se necítíte komfortně. Někteří s tím mají problémy, ale já jsem k nim nikdy nepatřil. Nicméně pokud bych někoho vezl, pravděpodobně mu špatně bude. Dá se to vycvičit, znám lidi, kterým akrobacie nedělala dobře od žaludku a létáním se toho zbavili.

Akrobatické létání je netradiční sport, jak jste se k němu dostal?

Chvilku to trvalo. Nejdřív jsem chtěl být lékař, pak jsem dělal ekonomku, uvažoval jsem o tom, že bych byl dopravním pilotem. Dokonce jsem si udělal i veškeré zkoušky, mohl bych jít létat k aerolinkám, ale nakonec akrobacie převládla. Od prvního momentu, kdy jsem sedl do letadla, jsem věděl, že bych to chtěl dělat. Loni se mi splnil sen a teď se mohu věnovat létání naplno v Masters. Ta cesta byla dlouhá, trvala patnáct let, byla tam velká nejistota a malá šance, že se k tomu opravdu dostanu.

V budoucnu by Vás lákalo létat pro aerolinky?

Popravdě ani ne, je to úplně jiný druh létání. Navíc až skončím s adrenalinovým létáním, budu už stařík.

Co Vás na tom baví? Adrenalin?

Samozřejmě to mám rád, ale baví mě spíš ta cesta. V akrobatickém létání máte štěstí, když to neskončí nějakým průšvihem. Já jsem hodně opatrný a konzervativní.

Jak se zkoncentrujete před závodem? Máte nějaké rituály?

Pokaždé funguje něco jiného, je spoustu rituálů, dechových cvičení, aby se člověk dostal do té správné zóny a naladil se před závodem. Air Race je výjimečný v tom, že během jedné minuty musíte předvést úplně všechno. Dnes je startovní pole tak vyrovnané, že mezi nejlepším a nejhorším je rozdíl zhruba jeden a půl vteřiny. Řeší se sebemenší detaily, létá se rychlostí 400 km/h, patnáct metrů nad zemí, při obrovském přetížení, musíte mít vyčištěnou hlavu. Létání je podle mého názoru v osmdesáti procent v hlavě.

Jak se dá připravit na přetížení, které je až dvanáct g?

Musíte létat, létat, létat. Kdybych tři měsíce neletěl, tak tolerance spadne a můžu začít od začátku.

Co se stane, když narazíte do vzduchového pylonu?

Není to žádoucí, jsou za to penalizace, ale stává se to vcelku často. Je to tuhá látka, která je lehčí než papír. Ta při doteku exploduje, v kokpitu to mírně pocítím, lehce se zavlní, ale letadlo to nepoškodí. Stává se to, ale není to nic dramatického, nicméně dostanete tři sekundy penalizace a jste poslední.

Kam se nejvíce těšíte? Jakou zastávku série Masters máte nejraději?

Svůj první závod jsem vyhrál v Rakousku, takže tu trať mám oblíbenou. Je velmi těžká, a členitá, což preferuji. Ostatní piloti mohou udělat víc chyb a rozdíly jsou větší. Skvělá je také Budapešť, tam jsem viděl v roce 2005 Red Bull Air Race naživo a absolutně mě to zaujalo. Když jsem se tam potom vrátil jako závodník, štípal jsem se do ucha, jestli je to opravdu pravda.

Jakou část úspěchu si vylétá závodník a jakou roli hraje letadlo?

Letadla jsou klíčová. Při svém nástupu jsem dostal stroj po Martinu Šonkovi (druhý Čech v Masters). Když s ním létal on, bylo velmi dobré, nicméně já už jsem s ním na špičku trochu ztrácel. S týmem jsme strávili měsíc v USA předěláváním letadla v továrně, kde se tyto speciály vyrábí. Potom jsme ho testovali, zalétávali, pro sezonu jsme ho připravili perfektně, aby se srovnalo se světovou špičkou. Nicméně musí to být kombinace všeho, když je špatný pilot, ani sebelepší letadlo mu nepomůže. V sérii Masters je nás čtrnáct, záleží na sebemenším rozdílu, maličká novinka v letadle, nebo na tom, jak se pilot zrovna vyspí.

Momentálně jsou v Masters dva Češi ve světové špičce. Máte fanouškovskou základnu?

Myslím, že ano. Jde to dopředu, za posledních deset let jsme udělali veliký pokrok a myslím, že stoupající trend bude pokračovat. Základnu máme, byť není tak velká, nicméně třeba v Budapešti, ale i ve vzdálenějším Abú Zabí je mnoho českých vlajek.

Jak dlouho trvá cesta k sérii Masters? Od prvního usednutí do kokpitu?

Ta cesta je strašně dlouhá, v autech můžete začít jako dítě třeba v pěti letech. Kdežto létat se začíná nejdříve v šestnácti v kluzáku, u motorových letadel v osmnácti. Já jsem začal ve třiadvaceti, nejdříve jsem potřeboval vydělat peníze, ale zase si toho o to víc vážím. Tady v Čechách je podpora tohohle sportu od státu absolutně nulová, všechno si člověk musí vydřít sám. V autech můžete jezdit denně, v letadle si dáte dvacet minut a musíte mít dvě hodiny pauzu na regeneraci. Postupně si taky budujete odolnost na přetížení. Od čtyř "géček" do dvanácti. V té síle už Vás tlačí, například při mé váze sedmdesát kilo, do sedačky dvě tuny.

Kde jste sehnal peníze? 

Nestavil jsem dům, nekupoval auto, investoval jsem do letectví. Jsem moc vděčný manželce, která mi to nikdy nevyčítala, ani nerozmlouvala. Máme dvě děti, takže tu zodpovědnost nemám jen za sebe. Ta cesta byla velmi dlouhá, nejde to dřív než za deset let, musí se tomu hodně obětovat. Ale mám povolání, která je pro mě vysněné.

Jaký je Váš momentální cíl? 

Dostat se na bednu. Není to jednoduché, ale věřím, že se to brzy povede. Mě na létání strašně baví ta cesta, ty lidi okolo, získávání zkušeností velmi drsným způsobem, uvědomujete si díky tomu sportu obrovskou relativitu života. Setkáte se s řadou smutných příběhů, kdy Vám odejdou blízké lidi, také se to stává. Nicméně bez létání bych to nebyl já, život by byl úplně jiný.

S kolegou Šonkou se popichujete? Je mezi Vámi rivalita?

Máme, popichujeme se, je to ale taková zdravá rivalita. Pro nás pro oba je dobře, že se máme, nenecháme druhého usnout na vavřínech. Martin začal dřív, tak má šest let náskok, má víc zkušeností a mě to motivuje, o to víc se to snažím dohnat. Kdyby tady byl jen jeden z nás, tak podle mě vůbec nemáme tuhle dobrou, světovou úroveň, které jsme dosáhli. Rivalita je obrovská, ale je to pro nás pozitivní.

Máte mezi soupeři nějaké přátelé?

Je to velmi konkurenční prostředí, není to tak, že bychom se tam poplácávali po zádech a radili si, jak má kdo letět rychle. Nikdo Vám s ničím neporadí, ale je to férová atmosféra, nejsou tam vztahy, jako měl třeba Hamilton- Rosberg ve Formuli 1, to rozhodně ne.

Kam se chystáte na dovolenou?

Dovolená je pro mě odpočinek a to znamená létání. Já bych nejraději létal pořád. Nicméně když je delší pauza pojedeme s dětmi do Rakouska na kola. Neumím se někde válet, preferujeme aktivní dovolenou.

Máte šestiletou dceru a čtyřletého syna. Jak by se Vám líbilo, kdyby se vydali ve Vašich šlépějích?

O tom přemýšlím často. Trénuji na malém letišti u Karlových Varů, kde máme chatu. Je tam moje rodina, přátelé, v létě se tam připravuji. Děti se od malička pohybují okolo letadel, jsou to vlastně členové rodiny. Asi k tomu mají blízko, ale jako každý rodič bych měl strach. Pokud syn bude chtít, budu se mu snažit předat cokoliv budu moct, ale osobně si myslím, že létat nebude. I když moji rodiče to také do osmnácti netušili, věnoval jsem se tenisu.

Věnují se akrobatickém létání i ženy?

Ano, teď tam je jedna zhruba třicetiletá Francouzka. Třeba na mistrovství světa startuje kolem sedmdesáti účastníků, z toho je pět žen. V nejvyšší elitě je momentálně jedna ženy, pro ně je to velmi náročné, mají stejné přetížení a nižší tělesná stavba, je tedy obtížnější to zvládat. Nicméně například mistryně světa v ženské kategorii končí pravidelně kolem šestého místa a ta nás poráží.