Ve fotbale se po videorozhodčím volá, ve volejbale má často jiný význam, než opravit výrok hlavního sudího. Trenéři za možností využít techniku stále častěji vidí i další význam. Taktickou poradu, nebo rozhození soupeře.
Challenge ve volejbale je technicky mnohem dále, než tenisové Jestřábí oko. Trenér může požádat o přezkoumání přešlapu, doteku sítě, teče blokaře, nebo místo dopadu míče. Vše hlídá 13 kamer, které neustále sleduje dění na hřišti.
S dopadem to bývá složitější a vznikají největší neshody. Na videu se totiž narozdíl od tenisové animace ukáže celý míč a ne vždy bývá záznam průkazný. I díky tomu vznikají dlouhé pauzy mezi výměnami, kterých trenéři využívají pro porady s týmem.
"Během zápasů se jasně ukazuje, že většina challenge je ve prospěch družstva, které si je bere, takže se opravují výroky rozhodčích," řekl v rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál asistent trenéra české reprezentace Jan Svoboda.
"Čeká se dvě tři minuty, takže je to místo time-outu. Jakmile mají trenéři dva vyplácané, vyplatí si vzít challenge, i když ví, že nemá pravdu, protože to trvá dlouho," konstatuje smečařka Kateřina Válková.
Zatímco ve fotbale se téměř každý týden najde incident, po kterém si týmy žádají video a stěžují si, že ta možnost ještě není, ve volejbale slyší zatím kritiku za kritikou. Přezkoumávání neuteče tak rychle jako v tenise a tak si jsou všichni moc dobře vědomi, co taková pauza může udělat se soupeřem.
Na technologickou vymoženost si začínají stěžovat i fanoušci. A není se čemu divit. Každý trenér si může v každém setu vzít dvě challenge. V případě úspěchu s opravením verdiktu rozhodčího mu možnost použít video zůstává a tak je možné, že se rozhodčí u obrazovky radí i dvacetkrát v jedné sadě.
"Je to rozkouskované. Zaleží také na tom, jak dlouho rozhodnutí trvají. Někdy to mužstvo rozhodí, někdy pomůže soupeři, nebo nám. Challenge je vlastně vždycky time-out," říká Jan Svoboda.
