Olympijský blog
Pevnost, hlídky, útok teroristů. Soči z vás umí dělat paranoika

Při obavách z teroristických útoků je vážně dobrý pocit, když v Soči vídáte bezpečnostní hlídky. Na každém rohu. Na každém. Ale o to horší potom je, když si na ně zvyknete a najednou nevidíte široko daleko vůbec nic, co by vaše přesvědčení o bezpečí mělo nějak podpořit. Jakmile se na to jednou zaměříte, už to hledáte pořád.

Tady, v dějišti zimních olympijských her, kde včera teplota vystoupala až na 20 °C, mají cizinci o pořádajících Rusech různá mínění - v pozitivním i negativním smyslu. Ale pod dohledem ozbrojených sil určitou ochranu vnitřně vnímá každý, a s vděkem! Musíte a chcete vnímat, protože kdyby ne, za chvíli byste se z toho zbláznili. Jenže na druhou stranu: dostane-li se vám jednou do hlavy i ten nejmenší červíček, tak už zkrátka nezmizí. A terorismus, to je sakra pořádný červ. Můžete si tisíckrát říkat, že to má Putin pod kontrolou a nic se tu nemůže stát. Nezmizí.

Abych to uvedl na pravou míru. Od svého příletu mě zdejší bezpečnostní podmínky poměrně uklidňovaly, protože - ať to někomu otravuje život hodně, nebo málo - v Soči vás už od první minuty vítá přísně střežená pevnost. Rychle se přizpůsobíte jejím pravidlům. Jinou šanci ani nemáte.

Fotogalerie:

OBRAZEM: Česká olympijská radost

Obrat v mém opojném uspokojení začal až prvním výjezdem do krásných hor kavkazské dominanty. Před cestou za lyžařskými sporty je někdy potřeba vstávat i po páté ranní a já byl zrovna nucen vyrazit k nádražní hale pravidelnou městskou linkou. Nastoupil jsem do busu plného Rusů oblečených do národních barev a tehdy mi to došlo: práce drtivé většiny hlídek začíná až za bílého dne.

Po úsvitu se vyrojí všude možně po ulicích města, jenže problém je v tom, že tu svítá až kolem osmé. Kromě "opevněného" nádraží jsem během pár stanic v centru Soči nespatřil při ranní tmě jedinou uniformu. Když si v kombinaci s busem plným rudých teplákovek vybavíte nedávné zprávy o pátrání po černé vdově - tenhle mix zkrátka na žaludek Evropana není úplně nejlepší.

Kéž by byl dnešní svět o něco jednodušší…

Ne, neodvažuji se zpochybňovat práci Rusů, kteří prý na bezpečnost vyčlenili 40 tisíc svých lidí. Stačí se podívat na železniční dráhu, jíž v rozestupech po několika stech metrech lemují vojáci i na hodinové trase vlakem. Zároveň si ovšem nedělám ani přehnaně naivní iluze, že teď v Soči najednou pobíhá 40 tisíc Kevinů Costnerů připravených kdykoliv a kdekoliv zasáhnout. To umí pro změnu jen Američané - ve filmech.

Jako na potvoru jsem toho dne zažil hned dvě nepříjemné chvíle. První, když v horském středisku Krásná Poljana uvízl náš autobus u kontroly vojáků, kteří si asi po 15 minutách dohadů vyvedli jednoho francouzsky mluvícího pasažéra. Druhý incident to o pár hodin později ještě s přehledem přebil - cestou na skokanské můstky totiž náš další bus vjel náhle do hluboké díry, což mělo za následek ztrátu rovnováhy jednoho z cestujících kameramanů. Obří nářadí se mu vymklo z kontroly jeho náruče a bum! Prorazilo boční okno.

Zčistajasna obrovská rána. Autobus novinářů. Soči. Hrozby. Co vás asi tak napadne... Jestli je to jenom čistá souhra náhod, nebo prostá paranoia, není až tak důležité. Toho červa v hlavě prostě máte.