Nezná lepší pocit, než když její klienti vyrostou z psychicky slabších jedinců k mentálně silným osobnostem. A začnou prožívat život naplno a sbírat úspěchy. Mentální koučka Kateřina Kudláčková patří v České republice mezi hrstku psychologů zaměřujících se na sportovce. Nyní se snaží v baráži o extraligu pomoci hokejistům Kladna.
Sama ví, že díky psychické pomoci mohou sportovci vyrůst o několik tříd výš. Nejen profesionálové ze zámoří už služby mentálních koučů využívají bez jakýchkoliv předsudků, pocitů studu z vlastní nevyrovnané psychiky. U nás zatím zůstává tento druh spolupráce malým tabu, ačkoliv je zřejmé, že právě čistá a sebevědomá mysl může oddělit talentované sportovce od šedého průměru.
Psychologii jste vystudovala ve Spojených státech. Proč zrovna tu sportovní?
Už odmala jsem hrála tenis, v USA i za univerzitu. Studovala jsem i normální psychologii, ale v průběhu kariéry mi došlo, jak je psychika ve sportu důležitá. Právě v zahraničí je tento obor trochu dál, existují zde speciální studia.
O Američanech se říká, že se rodí s větším sebevědomím, větším než Češi. Můžete to potvrdit?
Určitě mají jinou mentalitu. Nevím, zda se dají obecně označit jako odolnější, ale určitě jsou přístupnější pozitivnímu myšlení, mentálnímu vedení. Když to zkusíte tady, tak si někteří klepou na čelo a ptají se, co je to za blbosti.
| Kateřina Kudláčková (28) |
| Studovala sportovní psychologii v USA. Jejích služeb využili hokejisté pražské Sparty či Českých Budějovic, naposledy pomáhala hráčům Kladna v bojích o udržení v nejvyšší soutěži. Lukostřelec David Drahonínský po spolupráci s ní získal na paralympijských hrách v Londýně stříbrnou medaili. |
Je tedy v Česku psychická stránka sportovce upozaděná?
Je to tak. Pomalu se to ale dostává do podvědomí, většina vrcholových sportovců už s někým pracuje. Ještě se s tím nechlubí na každém rohu, ale už se o tyto věci starají víc a víc.
Můžete odhadnout, jak velké procento dělá psychika ve výkonu sportovce?
Čím vyšší sportovní úroveň, tím důležitější to je. Odhady jsou různé, někdo říká sedmdesát, jiný až devadesát procent.
S jakými problémy za vámi klienti nejčastěji chodí?
Nejvíc asi kvůli tomu, že na tréninku je všechno super a na zápase všechno špatně.
Lidé si často dělají legraci z vystupování sportovců před kamerami. Přišel za vámi někdo s tím, že se bojí televizních reportérů?
Měla jsem jeden takový případ, museli jsme na tom zapracovat, aby to bylo lepší. Vůbec netoužil po pozornosti lidí, když měl jít něco veřejně říct, do mikrofonu, před televizí, tak to byl velký stres.
Nestěžují si sportovci i na to, že se jich redaktoři ptají úplně blbě a neví, co jim mají na připitomělé otázky odpovědět?
Občas jsme se zasmáli nad nějakými otázkami, ale v tomto případě jde hlavně o stres, kdy se sportovec dostával do nekomfortní situace. Dají se naučit různé techniky, které člověku pomohou vyrovnat se s tím stresem. Sportovec je pak schopný normálně myslet a logicky odpovídat, aby to nějak zapůsobilo.
Má větší šanci dosáhnout sportovního úspěchu intelektuálněji nadanější jedinec?
Hodně záleží na talentu. Člověk ani nemusí být extra inteligentní, ale může být skvěle nadaný v daném sportu. Hypoteticky by naopak mohlo pomoct, že nebude tolik analyzovat situace, v nichž se ocitne, takže se nebude dostávat do takového koloběhu negativních myšlenek. Nemusí si ani uvědomit důležitost daných situací, nebude jim přikládat takovou váhu a může být uvolněnější.
Sama hrajete tenis, studujete tedy i své reakce?
Sama s tím na sobě pracuji a experimentuji. Vidím tedy i dopad, jaký má mentální trénink na samotný výkon. Určitě mi vlastní zkušenost pomáhá vžít se do role svých svěřenců.
Dokážete se vůbec sama rozčílit u sportu?
Moje sebekontrola už se rozvinula do dobrých rovin. Co si pamatuji, naposledy jsem dokázala zvládat emoce docela dobře.
Na druhou stranu, může vztek, ať už na soupeře či sám na sebe, pomoci sportovcům? Například tenistka Barbora Záhlavová-Strýcová je pověstná tím, že když si nezařve, bez okolků i sprostě, tak to pak není ono.
Určitě, vztek je obrovská energie, když jí člověk umí využít správným směrem. Záleží na člověku, ale může to být dobrý motor.
Pomůže i pláč? Zrovna muže asi těžko budete přesvědčovat o tom, že se mají vybrečet.
Brek je fajn! Určitě pomůže cokoliv, zařvat si, zabrečet, jen aby to dostali ze sebe ven, když tam toho je moc.
O některých tenistkách kolují fámy, že během "svých dnů" nejsou schopny vyhrát zápas. Je možné, že je právě menstruační cyklus dokáže až tak rozhodit?
(smích) Četla jsem studii, která tvrdila opak, že když to přijde, jde výkon nahoru. Určitě to ale má vliv na psychiku hráčky - v některých případech pozitivní, v jiných negativní.
Pomáhala jste i roztleskávačkám...
Kupodivu je to opravdu nebezpečný sport. Často jsme řešily různé vyrovnání se zraněními a překonávání strachu. Některé létají vzduchem i několik metrů vysoko, takže šlo o maximální soustředění a sehraný týmový výkon. Musela fungovat dobře komunikace a členové týmu se museli vzájemně dobře znát.
Kteří sportovci obecně nejvíce trpí psychickými problémy?
Chodí za mnou lidé z různých sportovních odvětví. Třeba u tenisu a golfu je psychika hodně důležitá, protože mají hodně času na to, aby přemýšleli. U rychlejších sportů, kde nejsou pauzy tak výrazné, tak k tomu ten čas nemají. U lukostřelby či třeba biatlonu je obrovsky důležité, aby se člověk uměl zklidnit, ovládal své tělo a uměl pracovat s dechem. Nepřekvapilo by mě, kdyby právě u českého biatlonu, který měl velký úspěch na olympiádě, někdo s psychikou sportovců pracoval.
Existuje psychologický prototyp člověka, který nemá na to být profesionálním sportovcem?
Dalo by se spekulovat o tom, že daný člověk nemá dobré dispozice k tomu, aby z toho něco bylo. Opravdu ale záleží na tom, jak je člověk motivovaný a jak moc energie chce investovat do toho, aby se nějakým způsobem změnil.
Vidíte nějaké rozdíly mezi koučováním mužů a žen? Říká se, že ženy spolu v rámci týmu obecně hůře vycházejí, než opačné pohlaví.
Dynamika v týmech je jiná. Ženy si berou jisté věci osobněji, pak bojují s komunikačními problémy. Muži si to tak neberou, dokážou si věci lépe vyříkat, pak je jednodušší s nimi v tomto ohledu pracovat.
Sportovci mají často různé zlozvyky, potrpí si na rituály. Bojujete i s tímto problémem?
Také občas řešíme různé přehnané rituály, které zachází až do extrémů, které mohou ovlivnit psychiku člověka. Hodně věří třeba tomu, že když si nedá své typické jídlo, dá si jinak tkaničku, že se něco stane. To je může rozhodit, necítí se dobře, nemohou se soustředit. Proto tyto rituály nejsou moc k užitku.
Často se mluví o přehnaných požadavcích rodičů, pohled na ukřičené maminky a tatínky na tribunách je často opravdu šílený. Mohou tím ohrozit psychiku svých dětí?
Stává se, že mají přehnané požadavky. Menší děti navíc často převezmou problémy rodičů. Problém pak není u dítěte, ale u jeho rodičů. U malých dětí je důležité klást důraz na to, aby ze sportu měly radost. V dnešní době to jde ale občas do extrémů, rodiče jsou blázniví a chtějí, aby jim děti vyhrávaly turnaje. Přitom je to v jejich případě úplně jedno. Na vyšší level by měli přepnout až ve dvanácti, třinácti letech, je to sport od sportu.
Stalo se vám někdy, že jste z podobných, či úplně jiných důvodů měla chuť spolupráci s klientem ukončit?
Občas vidím, že je rodina nastavená zvláštním způsobem a uvažuji o tom, zda bude můj typ intervence dostatečně efektivní a zvažuji, co dál.
Jak častá frekvence setkávání je ve vašem oboru ideální?
Ideální je, když mám jeden tým, se kterým pracuji. Nejlépe denní kontakt, popřípadě obden. Pro mě je hrozně důležité vidět je v tréninku i soutěži, při pouhém povídání jsou určité věci zkreslené. Ráda bych se jednou dopracovala k tomu, že bych pracovala s jedním sportovcem nebo týmem. Je to potřeba, aby práce fungovala na sto procent. Život stále přináší nové situace, pořád se něco děje a je potřeba to monitorovat. Ráda bych jednou pracovala u nějaké reprezentace, ale nevím, jestli je to možné v českých poměrech. Specifická místa sportovních psychologů na sportovních svazích zatím nejsou.
Má to jistě výhody, nemusíte třeba bojovat s velkou konkurencí.
Určitě je u nás menší, než v jiných oborech, protože těch lidí, co tuto práci u nás dělá dobře, je hodně málo.
Může si sportovní psycholog dovolit navázat s klienty mimopracovní vztah?
Stává se to. Myslím, že v tomto je náš obor odlišný od klasické psychologie, kde je vztah poměrně odměřený. Často s nimi cestujeme, musíme si prožít prostředí a situace, kterými sportovec prochází. Díky tomu pak vzájemný vztah není stoprocentně profesní, podobně, jako třeba ve vztahu trenéra a jeho svěřence.
Dokážete vůbec sport ještě sledovat jako fanoušek, obyčejný divák?
Už mám trochu deformaci (smích). V televizi dobře vidím na střídačku, sleduji gesta, řeč těla.
Podstatné jsou jistě i zkušenosti a vzdělání samotného psychologa. Co říkáte na to, že se o podobnou roli, jakou jste nedávno zastávala na Kladně, pokoušel zpěvák Daniel Landa v hokejové Spartě? Fotbalové Olomouci zase sliboval po spolupráci postup do Ligy mistrů.
(smích) Co na to říct... Nevím, jak pan Landa pracuje, těžko se vyjadřovat k jeho metodám a následným efektům. Myslím, že vzdělání je hrozně důležité. Aby člověk dělal práci dobře, určitě by ho měl mít. Zároveň je dobré zvládat nějakou další sportovní vědu, je důležitá i osobní zkušenost.
Zpátky ke Kladnu. Hokejový tým vlastní Jaromír Jágr. Ten má jistě zkušenosti se sportovními psychology z NHL. Nebylo vaše angažování právě na jeho popud?
(smích) Těžko říct, to se musíte zeptat přímo jeho.
