Austrálie, Česko, vlastně celý svět tenisu, sportu džentlmenů, o tom mluví - Tomáš Berdych nepodal v osmifinále Australian Open ruku Nicolási Almagrovi ruku, jelikož Španěl ho prý úmyslně nastřelil míčkem ve chvíli, kdy mohl balonek uklidit do jakékoliv části kurtu. Almagro se Berdychovi hned omluvil, ale český tenista to nevzal, jeho gesto odmítnutí podat ruku po zápase vzbudilo všeobecný pískot.
On-line deník TÝDEN.CZ polemizuje: Je reakce Tomáše Berdycha pochopitelná? Lze ji, vzhledem ke skutečnostem, tolerovat?
Je strašně jednoduché odsoudit Tomáše Berdycha za to, že nepodal po zápase ruku Nicolási Almagrovi. Řekl bych dokonce, že je to laciné a že většina jeho kritiků nikdy nedržela raketu v ruce. Jak se z pozápasových komentářů ukázalo, Berdych odhadl Almagrovo počínání dobře. Španělský tenista je pro mě pokrytec a nezasloužil si podat ruku.
Nechci ani mluvit o tom, že Almagro byl "na pěst" celý zápas. Posunky, gesta… kdo hraje nebo hrál tenis závodně, ví dobře, o čem je tu řeč. Svůj charakter naplno ukázal v posledním setu. V rozhodujícím momentě zápasu pro něj byla vidina tří brejkbolů lákavější než fair play. Nemluvě o tom, že mohl Berdycha do koncovky zápasu bolestivě zranit. Nakonec... trefil mu hrací ruku nad loktem. Hlava byla jen kousíček.
Opravdu jsem se naštval, jak Almagro ještě pro jistotu odehrál míček na Berdychovu polovinu, zatímco ten už ležel po Španělově naplno zahrané bombě na zemi. Až potom se staral, co je soupeři. To je prostě křivárna, která Almagra jasně usvědčuje z nekalých úmyslů. I jeho slova po zápase mluví za vše: "Prostě jsem ten míček zahrál tak, abych získal bod." Získal ho...
I kdyby se potom omluvil stokrát, je to jenom pokrytectví, když dobře věděl, co dělá. Pochybuji, že Berdycha trefil omylem. Desátý hráč světa umí pohodlně poslat míček ze čtyř metrů do odkryté části dvorce. Po čáře měl místa dost. Nebo se o to aspoň pokusí, ale rozhodně nenapálí míček plným švihem na tělo soupeře. To je mimořádně podlé a drtivá většina tenistů to nesnáší. Jako taktika se úder na tělo používá při čtyřhře, ale v deblu je to přece jen něco jiného. Tam je to součást hry, prohodit hned dva protihráče na síti často není kudy. A i tak zřídka vidíte ránu podobnou té, kterou vypálil Almagro na Berdycha, tedy téměř na hlavu. V singlu je minimální slušností zahrát soupeři na síti aspoň pod nohy.
Berdych se přes to mohl přenést, zvlášť když zareagoval tím nejlepším možným způsobem. Vstal, naštval se, odvrátil všechny tři brejkboly a zápas nakonec vyhrál. Na druhou stranu měl však plné právo Almagrovi nepodat ruku.
Později oběma hráčům došlo, že se nezachovali nejlépe. Od obou zaznělo přání, aby se incident dál nerozmazával. A tak by to mělo být. Tenis přináší zvlášť na grandslamech velké emoce. Když vyprchají, mělo by se jít dál. Bohužel Berdycha fanoušci v Melbourne vybučeli a budou na něj nejspíš bučet i ve čtvrtfinále s dalším Španělem Rafaelem Nadalem. Mají na to právo. Tomáš se na to musí připravit.
Shodou okolností právě v zápase s Nadalem se zrodila v roce 2006 Berdychova "kontroverzní pověst". Píši to záměrně v uvozovkách. Utkání se hrálo na turnaji v Madridu a dobře si na ně vzpomínám. Domácí fanoušci neunesli, že se zápas pro jejich miláčka nevyvíjí dobře, a k Berdychovi se chovali nesportovně. Radovali se, když pokazil první servis, křičeli a pískali mu do druhého a všemožně se ho snažili rozhodit.
Tehdy teprve jedenadvacetiletý český talent z mladické nerozvážnosti po životní výhře prstem ukázal tribunám, že měly raději mlčet. Nadal pak nazval Berdycha "zlým člověkem a hlupákem". Ani slovo kritiky k vlastním španělským fanouškům, jejichž podpora byla daleko za hranicí všech tenisových norem. Za toho špatného byl Berdych a od té doby se to s ním veze. Myslím, že nespravedlivě.
Hraji fotbal, o jehož aktivních milovnících je známo, že jsou to padající ubrečené panenky, kterým stékají slzy a gel do očí. U nás v okrese Praha-západ ve Vestci se to občas potvrzuje, jindy ne, sem tam se slušně pokopeme, zničíme, nesportovně pošťouchneme, mimo zrak rozhodčího bouchneme, občas nám prostě jebne v hlavě a děláme blbosti.
V tom uzavřeném mikrosvětě jménem sportovní zápas, kdy jde všechno stranou a mozek se soustředí jen na potřebu výhry, se z lidí stávají naprosto odlišné charaktery, které po zapnutí imaginárního červeného čudlíku dělají nesmysly.
V tenise je to možná ještě horší, protože jste na kurtu sami, nemůžete seřvat spoluhráče za špatnou nahrávku, na protivníka pak nedosáhnete vůbec. Interní temno v hlavě je, zvláště ve vypjatých chvílích, intenzivnější. Almagra potkalo iracionální přítmí, blikanec, když trefil Berdycha. Bylo to nesportovní, sprosté, souhlasím.
Berdych mohl španělskému soupeři celý zápas nadávat, mračit se na něj a hlavně mu ukazovat svojí tenisovou sílu, kterou jedno bouchnutí nijak neovlivní. To je přece nejlepší cesta.
Ale aby pak, po zápase, jako malá holčička nepodal ruku soupeři, který se mu navíc ihned po nastřelení omluvil? To je nesportovní, nízké, nedospělé. Chyběly jen slzičky. Berdych absolutně ponížil svůj skvělý výkon, jejž orámovaly tři vyhrané tie-breaky. Naopak, podanou pravicí měl ukázat, že je formát, džentlmen. Co bylo, bylo. Já jsem vyhrál, tys mě trefil, ale mně to je u zadku. Jsem Tomáš Berdych.
Vždyť i my, blázni a ubrečené panenky z okresu, kteří si občas zajedeme nejen do vlasů a většinou to není úplně fér, můžeme celý zápas šířit vzájemnou nenávist, zintenzivňovat zatmění, břitký boj, ale na konci si VŽDYCKY podáme ruku. Rozední se, mód naprostého vakua sportovního prožitku zmizí. Co bylo, bylo. Pořád jde jenom o sport, do kterého jsme jen trochu víc zmagoření. A v tomhle směru je jedno, zda jde o profíky, nebo amatéry s prioritou zahrát kvalitně i ve třetím poločase plném piva.
PODÍVEJTE SE NA KONTROVERZNÍ MOMENTY UTKÁNÍ MEZI BERDYCHEM A ALMAGREM
