Pláč, křik, sprostá slova, pohlavky... I takové mohou být vzpomínky na dětství uprostřed svítivých tenisových míčků. Daniela Bedáňová měla našlápnuto stát se světovou tenisovou jedničkou, tvrdá dřina jí dlouho přinášela úspěchy. Vše se ale zvrtlo nečekaně brzy.
"Vyšší nadhoz! Soustřeď se na to zápěstí! Výborně!" Dája Bedáňová právě se svými dvěma svěřenci trénuje podání. Usmívá se, často je chválí. Ona sama v dětství zažívala úplně jiné tréninky. Co zkažený míček, to kolečko navíc. V lepším případě. Jindy přilétla třeba facka. "Často jsem brečela. Na tréninku i doma večer do polštáře. Táta byl hodně tvrdej, ale zase jsme to spolu dotáhli daleko," pousměje se, přičemž se jí v očích zalesknou slzy. Otec a zároveň trenér Jan Bedáň před půlrokem nečekaně zemřel na infarkt.
Kdysi byla šestnáctou tenistkou na světě, hrála proti Sereně Williamsové či Martině Hingisové, zúčastnila se olympijských her v Sydney 2000. Možná si útlou blondýnku s rukama jak hůlčičky pamatujete. V březnu oslavila 35. narozeniny a v Olomouci má svou tenisovou akademii. "Ale jen pro rekreační hráče, kteří pinkají pro radost a tenisem se baví. Už nikdy nechci zažít ten stres, nervy a dril. Tlak od rodičů i sponzorů je obrovský," říká žena, které neřeknou jinak než Dája.
Ví, o čem mluví. Nablýskaný tenisový svět je pod slupkou tvrdý byznys. Srdceryvné příběhy o vítězích, kteří počítají své miliony, zakrývají osudy řady tenisových pěšáků. Dája si prožila nátlak sponzorů, handrkování kvůli změně občanství, zdravotní trable, rozvod... Paradox je, že když byla na vrcholu, neviděla z "prize money" ani halíř.
Talent? Ne, dřina
Když se v roce 1989 po pádu komunistického režimu otevřely hranice, Jan Bedáň měl jasno. Bývalý tenista a programátor přestěhoval svou rodinu - manželku Alenu (taktéž bývalou tenistku) a dvě dcery - z Ostravy do Finska. Jeho roční příjem vedoucího oddělení s mikropočítači v OKD totiž nestačil ani na půlroční pronájem haly pro trénování. A on si vysnil, že z dcery vypiplá šampionku. "Naší motivací nejsou peníze, ale úspěch," opakoval muž, který později trénoval třeba sestry Karolínu a Kristýnu Plíškovy.
"Projekt Dája" oba hlavní aktéry bavil. "Tenis byl pro mě všechno, milovala jsem ten pocit vítězství," říká Dája. A že ho zažívala často. Ani ji nenapadlo, že by v životě dělala něco jiného, než hrála tenis. Když jí bylo devět let, rodina přesídlila z Finska do Německa. Malá Dája už tehdy patřila mezi evropskou špičku a vyhrávala žákovské turnaje. V patnácti se stala nejmladší vítězkou prestižní Pardubické juniorky, tedy mistrovství České republiky staršího dorostu. Tím poprvé trumfla rodiče. Otec Jan zde v roce 1969 prohrál ve finále, matka Alena ve čtvrtfinále.
Tehdy pochopila, že tátovy tvrdé tréninky mají smysl. Otřela slzy, zvedla hlavu a pronesla: "Dobrý, jedem dál." Říkalo se, že má mimořádný talent. Opravdu? "Kdepak, Dája žádný velký talent neměla. Za vším, co umí, je hodně práce. Talent vyhrával tenis před čtyřiceti lety," tvrdil Jan Bedáň.
Perfekcionista, který téměř nechválil. "Používal negativní motivaci: ´Tohle určitě nedokážeš! Ta malá holka je lepší než ty!´ Každý míček na tréninku jsem musela hrát, jako by to byl mečbol. Bylo to náročné fyzicky i psychicky. A každý zápas byl pro mě vlastně za odměnu, protože oproti tréninku to byla pohoda," vzpomíná Dája. Tenis ji bavil stejně jako cestování po turnajích, byť mnohdy to znamenalo jen pendlování mezi pokojem a kurty.
Kariéra na splátky
Přemýšlivá hráčka se skvělou technikou, jedovatým forhendem a tvrdým servisem. Takto Dája zaujala tenisový svět. V roce 2000 přebrala cenu pro nováčka roku ženského okruhu WTA, ovládla turnaj WTA v Bratislavě, na olympiádě v Sydney 2000 sice skončila ve druhém kole, ale chuť si spravila na grandslamech. Hrála osmifinále Australian Open 2001, kde nestačila na Serenu Williamsovou. A hlavně čtvrtfinále US Open. V osmifinále zdolala Moniku Selešovou a padla až se světovou jedničkou Martinou Hingisovou. Přitom jí bylo pouhých osmnáct let!
"Tohle dítě způsobilo největší senzaci týdne. Má neuvěřitelnou vnitřní disciplínu," psal list Boston Globe. "Po kurtu plula ladněji než labuť," přidal se deník Newsday. I Jan Bedáň byl relativně spokojen: "Konečně odservírovala celý zápas bez výpadku."
"Ano, chtěla jsem vyhrát Wimbledon a být světovou jedničkou," zasní se Dája. Takové cíle jí nastavil otec, ovšem ona je chtěla taky. Moc. A nezdály se bláhové. V roce 2001 byla českou tenisovou jedničkou a číslem 16 na světovém žebříčku WTA.
Z čeho rodina žila? Otec kdysi našel několik bohatých německých investorů, dohoda s nimi zněla zhruba takto: Vy nám půjčíte peníze, a až si Dája začne tenisem vydělávat, budeme vám to splácet. A až splatíme celou částku, budete mít z Dájiných výdělků další procenta.
Dlouho to pro investory vypadalo jako povedený obchod. Dáje se dařilo a "prize money" z turnajů pozvolna záplatovaly dluh z dětství. Celou částku ale nesplatila nikdy. "Takže čistě hypoteticky, kdybych teď zas začala hrát závodně tenis, musela bych jim opět začít platit."
Pád na dno
Omletá sportovní rovnice praví, že kdo trénuje víc, je lepší než ostatní. Na druhou stranu se ale neustále pohybuje na hraně zranění. Jan Bedáň to riskl. Tělo jeho dcery však nápor nezvládlo. Bolavá záda, podvrtnutý kotník, zánět v achilovce... Problémy přibývaly a Dája se zamotala do bolavého kruhu: zranění - návrat zpět - bídné výsledky. Pád v žebříčku WTA byl pořádně strmý.
Poprvé v životě se tak rozhodla tátovi vzepřít a najít si jiného trenéra. Psal se říjen 2002. "Bylo to těžké. Táta byl z toho v šoku, viděla jsem, jak je zklamaný." Možná se ukvapila. Dnes lituje, že nebyla trpělivější, že to s tátou ještě dva tři roky nevydržela. Následující léta se totiž trápení ještě prohloubilo. Tolik chtěla tátovi ukázat, že dokáže zápasy vyhrávat i bez něho. Sama na sebe vytvářela obří tlak. "Nikdo už ze mě nedokázal vymáčknout to, co táta. On mě znal nejlíp," přiznala si nakonec.
Nepomohl fedcupový trenér Jaroslav Jandus ani bývalý kouč Martiny Navrátilové Craig Kargon. Posléze se k sobě Dája s tátou vrátili, ale přišla opět drobná zranění. Každá další porážka bolela víc a víc. "Nebyla jsem zvyklá prohrávat, těžko jsem to skousala. Ve dvaceti jste šestnáctá na světě, a za chvíli mimo stovku..."
Tehdy se ozvali investoři. "Byli nervózní, nechtěli už mě dál financovat. Tlačili mě ke změně občanství s tím, že na německém trhu bych si přišla na lepší peníze. Byla jsem zmatená. Pořád jsem se cítila být hlavně Češkou," říká Dája.
Bylo jí teprve 22 let, když řekla definitivně dost a kariéru ukončila. Obrečela to, zároveň věděla, že nemá na výběr. Zranění, problémy se sponzory, ztráta motivace. "Návrat do běžného života byl strašně těžký. Uvědomila jsem si, že tenisový svět je mimo realitu."
Začala tedy v Olomouci provozovat tenisovou akademii. Na apríla 2010 se vdala za dlouholetého přítele, tenistu Jana Hájka, manželství ale vydrželo jen dva roky. "Měli jsme každý jiný pohled na život. Zatímco on pořád aktivně hrál tenis, já už musela normálně žít," říká žena, která se dokázala srovnat i s další krutou skutečností: nemůže mít děti.
Těžko říct, zda jsou příčinou i drsné tréninkové dávky v dětství a dospívání. Možná. "Kdybych měla vlastní dítě, byl by to zázrak, ale beru to tak, jak to je," pousměje se a dodává, že na otce nikdy nezanevřela. "I když náš vztah nebyl idylický, v paměti mi zůstaly jen ty dobré věci. Nic mu nevyčítám."
