Začínají wimbledonské hvězdné války. Trio Nadal, Djokovič, Federer bude nejsledovanější atrakcí nejslavnějšího tenisového grandslamu. Kdesi v pozadí, utopen v rešerších vlastní duše, zůstává Tomáš Berdych. Ale pozor! I jeho si Anglie všímá. Moc dobře ví, proč.
Britská média kromě disputací o tom, kdo z vládnoucího tria má před travnatým turnajem nejlepší formu a zda se k nim může (konečně) přidat i domácí Andy Murray, skloňují i Berdychovo jméno. Finalista posledního Wimbledonu prostě musí být na očích. Tak velí tradice.
Pravdou je, že od velkého finále s Nadalem, které báječný Berdych před rokem prohrál, se český tenista nedostal na žádném turnaji tak daleko. Na Australian Open sice došel do čtvrtfinále, ale na posledním grandslamu, French Open, senzačně vyletěl již v prvním kole. Rok 2011 nenachází českého tenistu v loňské formě, psychologické vakuum povinnosti "musím vyhrát" mu dělá z rakety neposedný klacek, zaviňující chatrné výsledky.
"Letos jsem v nové situaci," řekl Berdych ve Wimbledonu novinářům. "Od začátku roku se ode mě očekává opravdu hodně. Lidé mluví ve stylu: Dosáhl jsi finále Wimbledonu, semifinále French Open, co bude dál? Slyším to ze všech stran. A to mi nepomáhá," přiznává velký tlak.
"Když proti mně hrají soupeři, mají velkou motivaci. Hrají přeci s Berdychem, který měl dobré výsledky, chtějí ho porazit. Z druhé strany je pravda, že na to myslím až moc"
Zařadí se po bok neúspěšných?
Berdychova mentální síla, či spíše slabost, je hlavním problémem českého tenisty. Před Wimbledonem se mu příliš nevěří, o to zajímavější však pro anglická média je. Například deník Independent připomíná, že Berdych se může zařadit mezi poražené finalisty Wimbledonu, kteří po velkém travnatém úspěchu už nikdy nic nedokázali.
"Přidá se Berdych po bok těch, co se už nikdy nedostali na tenisový vrchol? Po bok Chrise Lewise, Kevina Currena, MaliVai Washingtona, Cédrica Piolina nebo Marka Philippoussise?" ptá se list a připomíná trudné osudy wimbledonských finalistů: Lewis, kterého v roce 1983 porazil John McEnroe, nikdy nevyhrál titul. Curren, poražen o dva roky později Borise Beckerem, jich získal jen pět. Washington, poražený z roku 1996, se nikdy nedostal do světové desítky. Pioline, zničený Samprasem v roce 1997, vyhrál za čtrnáct let jen sedm titulů. A Phillipouses, jehož porazil Federer v roce 2003, nikdy nenaplnil předpoklady a naděje, které do něj byly vkládány. Dá se říct, že v tomto směru je Berdych tak trochu na rozcestí.
Český tenista sedí v All England Clubu a vzpomíná na výjimečné pocity, které zde před rokem měl: "Víte, já ani nemám fotografii, nic hmotného, co bych si pamatoval. Jediné, co mi vždy při vzpomínce na wimbledonské finále proběhne hlavou, je ten pocit. Pocit, kdy jsem si říkal: Jo, to je ono. Proto hraješ tenis."
Byl by zázrak, kdyby se letos Berdych dostal daleko. Momentálně je ve fázi sebereflexí a tenisových aktualizací vlastní hry. Ale proč si znovu neprožít svůj wimbledonský sen a odmítnout tak teorie, že Berdych už nikdy nebude "loňským Berdychem"...
