Tučná odměna, dršťková i rum

Řada bývalých úspěšných sportovců si od propocených trik neodpočine ani po skončení kariéry. Vítězství nikdy neomrzí. A setkání s bývalými spoluhráči i soupeři potěší.

V roce 2002 porazil americký tenista Pete Sampras ve finále US Open krajana Andreho Aggasiho, získal rekordní čtrnáctý grandslamový titul a s vrcholovým tenisem po patnácti letech skončil. „Na to vítězství jsem se nadřel jako blázen. Tehdy jsem myslel pouze na titul – ráno, v poledne, večer. Chtěl jsem perfektní rozloučení,“ přiznal později. Vydržel to pět let a počátkem května opět vyběhl před zaplněné tribuny k soutěžnímu zápasu. Jako veterán.

„Byl na mě opravdu příliš dobrý,“ mohl po utkání jen říci Petr Korda, kterého Sampras na bostonském turnaji smetl 6:1 a 6:2. Debut sedminásobného wimbledonského vítěze na veteránském turné Champions Series byl velkolepý: pořád podává rychlostí přes 200 km/h, mnoho prý neztratil ani z fyzické kondice.

Jen pro ten potlesk

Sampras nakonec celý turnaj vyhrál, vyinkasoval největší část z dotace, 142 tisíc dolarů, a 50 tisíc k tomu za to, že nenašel přemožitele. Kvůli penězům se však „Pistol Pete“ nepotí, vždyť během své kariéry získal jen na odměnách přes 43 milionů dolarů. „Je fajn zase hrát před plnými tribunami. Proto jsem se rozhodl vrátit k tenisu,“ říká.

V loňském roce Sampras sice sehrál několik exhibičních zápasů, ty se ale s prestižní Champions Series měřit nemohou. Série sedmi turnajů se mohou zúčastnit pouze elitní tenisté minulosti – během aktivní kariéry museli postoupit do finále Grand Slamu, být mezi nejlepšími pěti na světě či hrát dvouhru ve vítězném týmu Davis Cupu. O prvenství tak bojují borci jako John McEnroe, Jimi Courier, Pat Cash nebo Mats Wilander. V takové sestavě není o motivaci nouze.

Vyhrávat jistě neomrzelo ani amerického golfistu Jaye Haase, jenž bude od 22. května obhajovat vítězství v klání Senior PGA Championship. Za loňský triumf si odnesl 360 tisíc dolarů. Při klání slavných tenisových a golfových veteránů mohou „sportovci za zenitem“ z jiných odvětví jen závistivě polknout. Atletika, plavání nebo třeba kanoistika v podání starých pánů moc netáhne. A tak se musejí sportuchtiví veteráni hřišť, kluzišť a palubovek snažit mezi mladšími borci. Pokud už výkonnostně nestačí na nejvyšší soutěže, potí se povětšinou zadarmo a v duchu ryzího amatérismu.

Góly za piškoty

V nižších fotbalových ligách po celém Česku přesto nastupuje spousta bývalých vynikajících fotbalistů. Na soupisce mužstva SK Černolice tak byl loni na podzim mezi o generaci mladšími hráči například Jozef Chovanec, Günter Bittengel či Petr Rada. Za Votice zase ve volném čase kopou Patrik Siegl a Pavel Kuka. „Za peníze nehraju, to bych se klukům v kabině nemohl podívat do očí. Vím, že jiní exligoví hráči v jiných klubech třeba i něco málo dostanou, já mám ale s majitelem klubu dohodu - za každý gól, který dám, dostanu pytel piškotů. Máme totiž mlsného psa,“ svěřil se Kuka.

Věkovými rekordmany v ČMFS jsou zřejmě fotbalisté Světlé nad Sázavou C s průměrem týmu přes padesát let. Ve IV. třídě na Havlíčkobrodsku stále dokážou porazit i mnohem mladší soupeře, občas je odstrčí bříšky a před zápasem si prý dají i nějakého toho rumíka.

Jak se dělá žízeň

O emoce není nouze ani při veteránských utkáních. Při posledním silvestrovském derby mezi bývalými hráči Slavie a Sparty si Jiří Novotný stěžoval na tvrdost slávisty Pavla Řeháka. „Je to jen obyčejnej magor, nenávidí Spartu. Nemá smysl se s ním bavit,“ prohlásil Novotný po porážce 0:5. Více než o výsledek jde ale podle slávisty Iva Knoflíčka o zábavu. „Nejde jenom o sport. Pochopitelně je to pořád prestižní souboj, ale i společenská akce a přátelské setkání.“

V podobném duchu se koná třeba i veteránský turnaj v nohejbalu ve Slaném. O letošním čtvrtém ročníku internetové stránky tamního Sokola referovaly: „Turnaj se odehrál v pohodě a klidu, bufet opět fungoval kvalitně (jen nebyla dršťková polívka), takže vadou na kráse zůstala nízká účast. Pokladník náš prodělek bral kupodivu statečně.“

Foto: ČTK