Pořád potkáváte odlišné lidi, jež spojuje jediný cíl: psát. Psát. Psát. Každý k žurnalistickému datlování přistupuje jinak. Střetávání s různorodými kulturními prioritami vás na olympiádě fascinuje. Pojďme si rozebrat ty nejzajímavější z nich.
Japonci a Korejci. Klokánci najetí LSD. Klasický příklad: stojíme v nepohybující se zácpě směrem na Cypress Mountain. Závod začíná za hodinu. Takže stačí dvě minuty. A přijde asijské tornádo. Japonci a Korejci okamžitě vyhopkají z autobusu, skáčí kolem řidičů, dalších novinářů, zase řidičů, traumaticky avizují, že musejí na závody, všichni ostatní jim odpovídají, že oni musejí taky, ale Japonci a Korejci tam musejí víc, takže skáčí, hopkají, hledají nesmyslná řešení. Křičí, gestikulují, bublají. Jsou neuvěřitelně zrychlení. Chronická načasovanost musí být, jinak přijde psychologické harakiri. Vždycky, když tady ty chlápky vidím, a to kdekoliv, tak někam spěchají a nikdy to nestíhají.
Číňané. Miluji, když jsou čínští novináři na hokeji. V zápase Česko - Slovensko byli nepřehlédnutelní. Jako jediní před sebou neměli notebooky a když třeba stadion obíhala mexická vlna, oni euforicky vstávali a vlnili se, čímž zachovali žurnalistické části publika tvář - protože ostatní suchaři jsou "přece novináři" a nebudou "přece vstávat" (včetně mě). Číňané jsou nadšenci. Takoví novinářští turisté. Chtějí vidět co nejvíce událostí. Jen nevím, kdy píšou...
Bulhaři. Neuvěřitelní. Není jich moc, ale dávají o sobě vědět. Nemají žádný alkoholový strop. Kolega mi vyprávěl, že stačila hodina v letadle a většina z cestujících, která se dala s Bulhary do řeči, viděla minimalistické spektrum rozmazanosti, či neviděla vůbec. Bulharská slabost pro diskusi nad čímkoliv, co pálí, dokonale baví Vancouver.
Novozélanďané. Lidé z jiné planety. Dle somatického zkoumání jsem přišel na to, že mají pohádkově čistou duši! Nedisponují zátěží nervů a stresu. Nedivím se, že ještě dnes v novozélandských lesích žijí mírumilovní elfové. Když jsme stáli v té zácpě, jak kolem ní hopkali Japonci a Korejci, jedna Novozélanďanka po pětadvaceti minutách absolutního nepohybu kol autobusu sundala sluchátka, zívla a zeptala se mě: "Něco se děje?"
Rusové a Američané. Jsou "nejvíc". A podle toho se k nim chovejte. Dvě rivalské země jsou historicky, sociálně, sportovně, prostě ve všem odlišné, přitom jejich novinářské reprezentace se (až na sympatické výjimky) chovají totožně. Jsme tu "my", jděte z cesty, blechy zbytku světa!
Norové. Nejen velcí pohodáři. Ale hlavně neuvěřitelní odborníci, chodící sportovní encyklopedie. Co se týče klasického a sjezdového lyžování, znají úplně všechno. Navíc, na všechno mají specialisty. Podle mě i na biatlonovou stíhačku existuje v každém norském deníku sloupkař, jenž se zaměřuje striktně na tuto disciplínu. Ve Vancouveru je jich jako pražských holubů. Hodně. Když jste v běžeckém areálu, můžete v tiskovém centru kamkoliv hodit sněhovou kouli. Je skoro jisté, že trefíte Nora.
Foto: Robert Sedmík
