V temných prostorách vancouverských garáží není vidět na krok. Hororová tma. Blikající zářivky ji nemají šanci proříznout. Jsou totiž příliš málo blikající. V tom temném tichu se najednou ozve hlas: „Dobrý den, jak se máte? Tudy prosím". Modrý člověk vám otevírá dveře.
Ne, tohle není parodie na Avatara. Modří lidé je moje přezdívka pro olympijské dobrovolníky. Jsou totiž navlečení do výrazných krojů ve šmoulích barvách.
Modří lidé jsou všude. V temných garážích, na osamocených parkovištích, na autobusových stanovištích organizující dopravu třeba i v pět ráno, u toalet, u hotelů, v hotelech... Prostě všude.
Nechápu jejich nadšenost. Nechápu. Samozřejmě, ti šťastnější se podívají na závody, ale to je tak desetina, možná pětina. Jinak jsou výplněmi prázdných míst, většina z nich nejen že nevidí olympiádu, ale ani světlo.
Do hotelu jezdím autobusem, který řídí dobrovolníci (všechny autobusy řídí dobrovolníci). Ptám se řídící ženy: „Co vás k tomu vede?" Ona mi odpoví: „Musím pomoci své zemi a být u toho." Pak z ní vypadne, že má doma tři děti a musela si vzít v normálním autobusovém zaměstnání třítýdenní dovolenou.
Modří lidé si vše platí sami, dostanou jen modré odění a trochu jídla. Kanadští dobrovolníci jsou poblouznění všeobecným vlasteneckým fetišismem, jenž prezentovala třeba i ona řidička. A ostatní dobrovolníci? Chtějí „poznat lidi" a vidět „zadarmo olympiádu".
Prostě přijedou na risk a doufají, že dostanou pěkný flek třeba v Canada Hockey Place. Nakonec však dopadnou třeba tak, že v doprovodu hororově blikajících zářivek otevírají dveře, které by si každý dokázal otevřít sám.
A stejně se šablonovitě smějí, jsou ochotní, milí. Žádná zapšklost kvůli předpokladu, že se za tři týdny promění vinou tmy v šíleného Gluma.
Ale pořád to není takový mazec jako v Pekingu. Kolega mi vyprávěl, že "nejluxusnější" dobrovolnické místo bylo na toaletách. Použitý papír se v Číně hází do koše, kvůli kanalizační přeplněnosti, - a úkolem této velice šťastné sorty dobrovolníků bylo vytahovat použitý papír kleštičkami a házet jej do velkých odpadních nádob.
Modré lidi s kleštičkami jsem v Kanadě ještě neviděl. Ale i tak je nepřestanu chápat. A obdivovat.
Foto: Robert Sedmík
