Můj kamarád mi jednou představil svoji americkou přítelkyni. Měl ji dlouho, musel to udělat. Seznámili jsme se po česku, na baru, u konverzačních podporovatelů jako pivo, bílý rum a tak. Bylo z toho dost fotek. Kromě jejich striktní nenormálnosti charakterizoval snímky jeden výrazný prvek - ta americká holka se na všech tvářila úplně stejně. Používala americký úsměv.
Nevím, jak moc to bylo upřímné. Ale jako by měla geometricky narýsovaný obrys, do něhož pak už jen dle mustru vložila vyřehněnou pusu. Dokonce jsem spočítal, že má na všech fotkách vidět stejný počet zubů! Bylo to takové... silikonové. Umělé. Nepřirozené.
Tady ve Vancouveru se na vás taky smějí. Všichni, pořád, neustále. Na letišti vás svlékají z bot, aby našli bombu, a u toho se smějí. Jdete si udělat akreditaci, a aniž byste cokoliv řekli, smějí se. Chcete pomoci s cestou do jednoho z olympijských středisek a sympatická dívčina nejen že vám vše jednoduše vysvětlí, ale do toho se pořád směje.
Kanaďané jsou takoví. Neobyčejně pozitivní. Cokoliv, kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv... Vždycky se budou smát. Nenuceně. Absolutně. Přijdete k čínsko-kanadským klukům, kteří stojí dvanáct hodin na nohou, jen aby nandavali novinářským vosám čínsko-kanadské nudle, a oni... jsou milí, vstřícní, smějí se, ptají se, jak se máte, odkud jste, chtějí mluvit o Praze, o hokeji...
Není to silikonová přetvářka. Kanaďané jsou prostě takoví. Sluneční lidé.
Ale možná je toho pozitivismu až moc. A proto se těším do Čech. Až mi v restauraci donese jídlo servírka, která bude druhou rukou psát esemesku. A místo jednoho jídla napočítá tři. Až na úřadě dohraje úřednice Solitaire a řekne mi, že formulář číslo 835 neexistuje a že musím k její kolegyni (hrající Tetris). A ta řekne, že až to dohraje, tak zavírá.
To pak musíte řešit pivem, bílým rumem a americkým úsměvem.
Americkým. Ne kanadským.
Foto: Robert Sedmík
