Šerpa i rastafarián, multikulturní běh za olympijským snem

Jiní jsou osprchovaní, oni teprve dobíhají. Coubertinovský faktor už sice z olympiád mizí, ale pořád jsou tací, kterým je ušit na míru. Klouzající Brazilec, dýchající Etiopan, environmentální Nepálec. Běžkaři, kteří mají jen jeden jediný cíl: dojet a splnit si svůj sen.

Nepálec Dačiri Šerpa se pořád směje. Sice na volné patnáctce skončil dvaadevadesátý z pětadevadesáti, ale přesto je vítěz. „Cítím se skvěle. Zvládl jsem to a nebyl poslední. Běh na lyžích jsem objevil v roce 2003, je to pro mě dost nový sport," říká hodně „nepálskou" angličtinou.

ČTĚTE TAKÉ: Bauer vybojoval na patnáctce volnou technikou bronz
                        Jeď pomaleji, řval trenér na bronzově-zlatého Bauera

„Jsem z hor a miluji přírodu. Chci v ní být pořád. A ježdění na běžkách je k tomu skvělá příležitost," vyznal se čtyřicetiletý větrem ošlehaný horal z Himálaje. Sám se považuje za revolucionáře své země. „Před pěti lety jsem chtěl v Nepálu vybudovat krátkou trať pro běžkaře, ale bylo by to strašně vysoko, asi by se tam nedalo dýchat."

Stejně jako ostatní běžkařští "exoti" má lyžování jako koníček, jejž provozuje jen tehdy, když nemusí pracovat. „Připravoval jsem se krátce, asi čtyři měsíce: Tak co jsem mohl dělat, že jo?" směje se povoláním stavební dělník.

Dredatá hvězda a Brazilec, co nemiluje fotbal

Robel Zemichael Teklemarian, rastafariánský Etiopan, je v cíli stručný. Po vzoru velkých hvězd důležitě oznamuje, že by se měl převléct, aby nenastydl, že pak ještě klidně do mixzóny přijde. Na hvězdu, třiadevadesátého muže pořadí, se prostě musí čekat.

Když konečně muž s dlouhými dredy dorazí, jen v krátkosti analyzuje. „Popravdě, umístění nic moc. Ale dal jsem do toho sto deset procent, tím jsem si jistý. Takže nemohu být nespokojený."

Leandro Ribela byl skvělý, doběhl devadesátý. Tenhle Brazilec nemá moc rád fotbal. Raději si jde zalyžovat. Roztomile neobvyklé. „Chci být příkladem pro lidi v mé zemi," hlásí hrdě brazilský sympaťák. Pak rutinérsky analyzuje trať: „Bylo tam několik hodně nepříjemných stoupání, ale poradil jsem si s tím. Každopádně se mi splnil sen, na který jsem se připravoval čtyři roky."

Přece i to je magie olympiády. Aby se na ní plnily sny. Nejen zlaté. Ale i naprosto všední. Dojet, zvednout ruce nad hlavu, být chvíli hvězdou... Alespoň chvíli.

Foto: Robert Sedmík