Měl dva metry. Neměl vlasy. Nechtěl bych ho potkat. Byl to takový ten prototyp chlápka, který je schopný transformovat ruku do kladiva a hlavu do kamene. Avšak kanadská hrana lehce otupí. Když dojetím, vlastně ani neví proč, brečí.
Předávání medailí v obrovském BC Center je zážitkem, při němž vám tělem pulzují všechny ty mrazy, mravenci, vosy, uf. Dvaadvacet tisíc lidí, řev, euforie, dojetí.
ČTĚTE TAKÉ: Rybníkářka Sáblíková
Je skvělé, jak Kanaďané milují všechno. Nejen závody. Medals Plaza je jejich oblíbeným místem. Hurónsky zařvou na počest vítězů, zatleskají, poslechnou vestoje hymny... A je jedno, jaké zemi zrovna národní song hraje.
A co se pak děje při nástupu domácích sportovců? Měl jsem hrdlo stažené, nedá se to popsat verbálními motáky, snad jen jedním citoslovcem: WOW!
Když na pódium přicházela stříbrná lyžařská akrobatka Jennifer Heilová, byl to neuvěřitelný rámus. Velcí chlapi brečeli, o ženských nemluvím, ten plešoun se snažil rychlým mrkáním slzy vymýtit, avšak oči se mu ještě více červenaly. Kapalo to z něj jako z nedotaženého kohoutku. Bylo to... neuvěřitelně krásné.
Jako předposlední si svoji zlatou radost před vyprodaným BC Centrem (a to lístky na předávání stojí 25 dolarů) prožila Martina Sáblíková. Já být tou holkou, tak se na místě zhroutím. Přiznávám, ani na novinářské tribuně jsem k tomu neměl daleko.
Martininy želví slzy nekonečnosti musely následovat, tohle nešlo bez dojetí. Jsem si jistý, že se Sáblíková na to místo ještě minimálně jednou vrátí. A zase napláče rybník. Protože v BC Centru brečí všichni. I velcí chlapi.
Foto: ČTK/AP
