Italský kouč Antonio Conte by mohl být za herní výkon proti Španělsku klidně nominován na hráče zápasu. Nedává to smysl? Na lavičce se totiž více choval jako hráč než kouč. Impulzivně dirigoval všechny řady, aktivně se v závěrečných minutách zapojoval do bránění a po rozhodující brance se radoval tak, jako kdyby byl sám jejím autorem. Jak na lavičce Itálie vypadalo jeho šílenství?
Jak je všeobecně známo, fotbalistů z jednoho týmu je na hřišti jedenáct. Tím dvanáctým často bývají označováni fanoušci. Ale někdy tím oním navíc může být i někdo jiný. V Itálii mají jasno. Proti Španělsku hráli ve dvanácti mužích v poli. Bývalý obránce Conte a současný kouč "squadry azzury" totiž svou jedenáctku vyvolených hnal k velkému úspěchu i ze zámezí.
Italové se po celý druhý poločas bránili španělským nájezdům a jen občas vyrazili do útoku. Když se ovšem dostali na dostřel brány, zavánělo to gólem. Po jedné z velkých šancí na rozhodnutí to Conte málem neunesl. Jeho reakce hovořila za vše.
Když pak v devadesáté minutě Pellé přidal druhý gól a o postupu Itálie bylo rozhodnuto, Conte se dočista zbláznil. Objetí s hráči a realizačním týmem mu nestačilo. Vydal se rovnou za diváky a nevybral si k tomu tu nejjednodušší cestu. Vyskočil na střechu střídačky a pravděpodobně vzpomínal na opojné pocity euforie, když byl sám ještě hráč.
V závěru si mohl také kopnout. Za stavu 2:0, když už ani sami Španělé nevěřili v obrat, bývalý kouč Juventusu neponechal nic náhodě. Když se k němu z kopaček soupeře dokutálel jeden z míčů, hned si s ním věděl rady. Zakopl ho prostě co nejdále to dovedl. Hráčské pudy se v něm prostě asi nikdy nezapřou.
