Očima Lukáše Seidla
Vladimír Růžička, nepřítel strachu

Ze tří odehraných zápasů české reprezentace na hokejovém šampionátu tři body. Fakt, který na první pohled příliš velké nadšení nebudí. K tomu všemu defenzivní kiksy a školácky hloupá vyloučení. Slupka českých výkonů má v tuhle chvíli možná trochu nakyslou chuť, jádro toho, co hokejová parta Vladimíra Růžičky v Minsku předvádí, je ale sladké. I díky osobnosti kouče, který začal po letech slovních mimikrů nazývat věci pravým jménem.

Odvaha je vlastnost, která se v diktátorsky řízeném Bělorusku příliš nevyplácí. A sázka na ni často vrací facky i jinde. Schovávat se za chyby druhých, nefundovanost novinářů, špatné klimatické podmínky, natvrdo uvařené špagety a bídně naladěné rozhodčí patřilo k běžným zvyklostem i v českém hokeji. Když se národnímu týmu něco nepovedlo, často to šlo na vrub některému z výše zmíněných faktorů.

Pokračovat v tomhle scénáři se nabízelo i v Minsku. Trenér Růžička převzal tým poté, co se na loňském šampionátu ve Švédsku jeho výkony rozkutálely jako kuličky kaviáru a po historicky nejhorším sedmém místě mířil domů s pořádnou ostudou. A tu ze své šatny nevyvětral ani po olympiádě v Soči.

Před turnajem v Minsku, který je Růžičkovým prvním testem v současné trenérské roli, se svazová schránka znovu prohýbala pod návalem omluvenek. Poskládat tým byl opět hodně tvrdý kokosový ořech, a námětů na hokejové fňukání tak byla spousta.

Růžička si ale zvolil jinou cestu. Vybral hráče, kterým věří a za nimiž si stojí. Představil jim svou vizi a nadopoval je ODVAHOU. A podporou. Výsledkem tak je parádní podívaná, která přebíjí i zatím střídmý bodový zisk.

Kolotoč, který předvedli Češi v utkání se Švédy, připomínal vzhledem k realitě posledních let ochutnávku toho, jak to asi vypadá v hokejovém ráji. Obrovské nasazení, bojovnost, odvaha. Krásné dlouhé přihrávky, pohotové střely. Sebevědomí v soubojích jeden na jednoho, opravdová přesila v přesilových hrách.

Tohle muselo bavit i ty, kteří chodí na hokej především kvůli luxusnímu pohoštění v drahých skyboxech a často ani netuší, kdo proti komu vlastně hraje. Podobnou podívanou pak předvedli Češi i v utkání s Kanadou.

Jasně, nablýskaný lak téhle show citelně poškrábala občasná defenzivní naivita a naprosto zbytečné útočné fauly. A Růžička to okamžitě připomněl. Pokáral mladou a nezkušenou obranu, jedním dechem ale reprezentačním zelenáčům vyjádřil svou podporu. Zkritizoval zbytečná vyloučení a hned přidal: "Tohle není fňukání, takhle faulovat prostě nesmíme."

Růžička má jednu obrovsky cennou vlastnost - nebojí se jít s kůží na led. A přesně to po něm kopírují i hráči. Místo alibistického přehazování puku z hokejky na hokejku neváhají zariskovat, troufnout si na kousky, které nemusejí vyjít. Když selžou, čeká je proslulý Růžičkův fén, jenže pak je atmosféra v šatně zase čistá.

Strach prostě nemá v Růžičkově kabině místo a na ledě je to obrovsky znát. Na národní tým se dá konečně zase koukat a bavit se bez nutnosti otráveného okusování prstů a čekání na akci, která by posunula ospalou hokejovou telenovelu aspoň milimetr za hranici akčního zážitku.