Xenofobie ve sportu. Všichni jsou proti, vymýtit ji nelze

Řekněte ne rasismu. Fotbal proti rasismu. Rasismus do sportu nepatří. Legendární vzpěrač Ota Zaremba to řekl v rozhovoru pro TÝDEN.CZ po svém. Ukázal, jak tenká je hrana mezi tím, kdy je všechno v pohodě, a kdy není. Bylo ale někdy ve sportu "všechno v pohodě"?

"Tento systém nepovažuji za úplně demokratický. Ve skutečné demokracii můžete bez obav říci, že nemáte rád Cikány a Židy. U nás to nejde," nechal se nahlas slyšet olympijský vítěz. Jeho drsná a přesně mířená slova pohoršila většinu. Ale také připomněla, že ani sportu se rasismus nevyhýbá. Dlouhodobě.

ČTĚTE TAKÉ: Zarembu okradli Romové, tak vstoupil do Dělnické strany
                        Rasistická slova Zaremby naštvala sportovní svazy

Nejvíce jím trpí fotbal. Zákonitě, je nejvíce na očích a může ho hrát každý. A tak se díky globalizaci začali na evropských trávnících ve větším měřítku objevovat hráči tmavé pleti, na tribunách naopak banány a rasistické posměšky. Prošli si tím pravděpodobně všichni, včetně těch nejslavnějších.

"Najednou začínáte uvažovat o tom, v čem je špatné být černý. Podle mě jsme ale všichni lidé, se stejnou krví, stejným srdcem... V barvě pleti nevidím žádný rozdíl," prohlásil v minulosti útočník Samuel Eto'o, který při svém angažmá v Barceloně několikrát poznal, jaké je to stát proti fanouškům, parodujícím opičí pohyby.

Nejde ale pouze o výstřelky fanoušků, za jejichž chování je následně potrestán "jejich" klub. Xenofobie se občas přenáší i na hřiště. Do těžké situace se dostal také český reprezentant Milan Baroš, který ve francouzské lize v blízkosti obránce Stéphana Mbiy naznačoval, že mu tady "něco nevoní".

Baroš ihned musel vysvětlovat, co se vlastně stalo. Francouzští novináři ale měli jasno, je rasista! "Je to hloupé nařčení, kterému vůbec nerozumím. Bylo to běžné fotbalové gesto, které nemělo s rasismem nic společného," bránil se kanonýr, momentálně působící v Turecku.

Odůvodňovat své chování musel i italský útočník Paolo DiCanio, který několikrát zdravil fanoušky římského SS (Società Sportiva) Lazia zdviženou pravicí. "Jsem fašista, ne rasista," polepšil si tehdy pouze trochu ve svém prohlášení. "Je to římský pozdrav mezi kamarády, bylo to určeno pro mé lidi. Rozhodně jsem tím nemyslel nic rasistického," dodal.

Hokej rasisticky tichý

Nejen fotbal však trpí podobnými problémy. Pozadu nezůstává ani hokej, i když v menším měřítku. Logicky, hráčů tmavé pleti je na bruslích k vidění méně, než s kopačkami na trávníku. Není ale právě to známkou všeobecné myšlenky "mezi nás černí nepatří"?

Černoši to v NHL nemají jednoduché. Jako první do ní pronikl Willie O'Ree v roce 1958. V dresu Bostonu si podle vlastních slov vyslechl pěknou řádku xenofobních pokřiků: "Rasismus se projevoval mnohem více v amerických městech, než třeba v Montrealu nebo Torontu."

"Fanoušci na vás řvali: 'Vrať se zpátky na jih,' nebo 'Jak to, že někde nesbíráš bavlnu.' Já jsem si z toho ale nic nedělal. Chtěl jsem hrát hokej, a když to oni nechtěli akceptovat, byl to jejich problém, nikoliv můj," vzpomíná dnes O'Ree.

Jeho následovníci jsou v NHL stále v maximální menšině, momentálně jich hraje v nejprestižnější hokejové lize světa kolem třiceti. A stále to nemají jednoduché. V poslední sezoně by o tom mohl vyprávět třeba Dustin Byfuglien. Ten ale odpověděl po svém - byl jedním ze základních kamenů cesty Chicaga za Stanley Cupem.

Podobné problémy zasahují i další sporty, ale jelikož nejsou tolik na očích, nejsou vidět ani jejich problémy. A jsou i případy, kde jsou ve značné menšině běloši a bylo by bláhové si myslet, že oni nic podobného nikdy neokusili.

Foto: www.profimedia.cz