Mohl to být klidně i on, kdo seděl v tom mizerném letadle, které pohřbilo celý hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl. Dominik Hašek, hvězdný hokejový brankář, ještě nedávno s klubem Spartak Moskva létal nad Ruskem křížem krážem. Nejen o tom mluvil v rozhovoru pro časopis Instinkt.
Bojíte se létat?
Vždycky se bojím, když startujeme. Nemůžu se dočkat, až nebereme výšku, budeme nahoře. Někdo mi řekl, že start je nejhorší. Takže při startu vždycky koukám z okna a mlčím.
V Rusku stejně jako v Americe?
Přelety v Rusku s KHL – ,ká-chá-el‘, jak oni říkají – jsou jiné než v Americe. Zápasů je tam méně, v Rusku se jich hraje 56, v Americe 80, v Americe se tedy létá více. Většina ligových mužstev v Rusku je v Evropě, takže to nejsou dlouhé lety, ale párkrát se přece jen letí na Sibiř. Z Moskvy to je snazší, třeba pro Jardu Jágra bylo lítání z Omsku horší, protože je to dál. Když hraje někdo v Novosibirsku nebo Chabarovsku, má to taky prostě horší. V evropské části je létání snazší, ale stejně při každém letu musíte vyletět a přistát. To jsou ty nebezpečné okamžiky, jak jsem říkal.
A v NHL?
Hm… nebudu srovnávat komfort, protože to se srovnat nedá. To je nebe a dudy. Hrál jsem za Spartak Moskva, takže můžu vycházet jen z této zkušenosti. Třeba to může mít Petrohrad jinak. V Moskvě i v NHL bylo důležité, že jsme měli svůj charter. Když máme podávat výkon, je dobré, že nemusíme dlouze čekat na letištích, cestovat s běžnými pasažéry. V Detroitu jsme měli týmové letedlo, ve kterém v létě létali basketbalisté a v zimě my. Celá posádka nás dobře znala a skvěle se o nás starala. Bylo to prostě takové domácí. Znali jsme všechny letušky, které přesně věděly, co pro každého z nás připravit, co má kdo rád, ještě než jsme nastoupili. Ohromně kamarádská atmosféra. V Americe to bylo "naše letadlo", "naše letušky", "naši piloti", když jsem nastupoval do letadla, letušky už věděly, čeho chci napít, co tam mám mít připravené – třeba speciální jogurt, věděly, co si skoro vždycky vyberu ze dvou tří nabídek jídel. V Rusku to nebylo přátelské vůbec. Takové neosobní, odtažité. Dostali jsme zkrátka to prefabrikované jídlo zalepené fólií, všichni stejné, pokaždé od jiné letušky. A když jsme se na něco ptali, braly to jako něco nevhodného. Rusko je jiné a jiný byl i pocit na palubě letadla, než když jsme létali v NHL.
Myslíte i pocit bezpečí?
Přiznám se za sebe, že jsem k cestám v Rusku měl daleko větší nedůvěru než v NHL.
Proč?
To plyne z celkového pocitu z Ruska. Když vidím, jak to tam všude chodí. Zodpovědnost je tam hodně divná. Například jedna moje první zkušenost. V létě před sezonou podepsala KHL a hráčská asociace kolektivní smlouvu, že trénovat všichni začneme 24. července, a my jsme začali 22. července. A tak večer předtím říkám generálnímu manažerovi: "Jak to? Vždyť je tady ta smlouva… Nebudeme platit pokutu, když začneme o dva dny dřív? Porušíme smlouvu." A on na to s úsměvem: "Daminik, něvalnuj sa, éto Rassíja, něnádo dúmať ob étom…" takhle mi to řekl a já si hned uvědomil, že jsem jinde. Že všechno je jinak. Takových věcí tam bylo mnoho. Chci tím říct, že v Rusku se pravidla dodržují jinak, než jsem byl zvyklý především z Ameriky. A taky lidi, kteří jsou "nahoře", si dělají, co chtějí. Bez ohledu na cokoli. Měli jsme třeba povinně dostat každý měsíc čtyři dny volna. A my jsme za měsíc a půl nedostali ani jeden den volný. A hráči se báli zeptat proč, přestože to měli ve smlouvě – to nebylo nic navíc! Když to řeknu jednoduše: co je psáno, není dáno, pokud o tom rozhoduje někdo nad vámi, někdo, kdo má moc, peníze. Takže si dokážu představit, že když takhle funguje celá společnost, může to mít vliv třeba i na práci leteckých mechaniků, pilotů a dalších. Tahle zkušenost mě dovedla k tomu, že jsem se v Rusku bál létat víc než v Americe. I když – ať to nepřeháním – já se bojím vždycky.
Znal jste osobně Jana Marka, Josefa Vašíčka a Karla R achůnka?
Všechny tři. I když ani s jedním jsem nehrál. Když oni hráli v nároďáku, já už jsem tam nebyl. Ale znám je všechny, setkával jsem se s nimi.
Vyprávějte mi, jak žije český hokejista v Rusku – kde třeba obvykle bydlí?
Každý, kde a jak chce. Je to trošku jiné, než jsem byl zvyklý z NHL, tam jsme všichni bydleli v předměstských vilových čtvrtích, ale v Moskvě kvůli šílenému provozu na ulicích – tam se prostě nedá jezdit – většina z nás bydlela na docházkovou vzdálenost od stadionu. Tedy tam jsme bydleli my všichni cizinci.
Čím pro vás byla nabídka S partaku Moskvy přitažlivá? Penězi?
Chtěl jsem to zkusit. Nechci říkat, že peníze nehrají roli, ty hrají roli vždycky, i když nemusejí být nejdůležitější. Pro mě to byla výzva dokázat něco v nejlepší lize v Evropě. Myslím, že díky penězům, které v ruském hokeji jsou, je to nejlepší liga v Evropě. Určitě tam hrají nejexponovanější hráči, ať to byl Jarda Jágr, vynikající Švédové, Rusové jako třeba Radulov. Takže jsem to chtěl zkusit, podařilo se mi to, jsem rád, byla to pro mě velká zkušenost.
I přes ty nepohodlné podmínky to mělo smysl?
Určitě.
Nemá asi cenu chodit kolem horké kaše – šlo a jde přece o peníze.
V mém případě nebyly na prvním místě, ale myslím, že u většiny ostatních cizinců to tak je. Co si budeme nalhávat.
Jsou dost velké na to všechno?
V Rusku se platí nízká daň, kterou za své hráče platí povinně klub. Jestliže je tedy kontrakt například na milion dolarů, pak hráč skutečně dostane ten milion. K tomu patří ještě prémie, které můžou, ale nemusejí být, ale v zásadě jsou a hráči s nimi počítají. Zase taková ruská specialita. Já jsem si prémie nechal napsat do smlouvy, kluci ne, ale dostali jsme je jak já, tak oni.
V NHL je to jinak?
Tam mají kluci ze začátku dvoucestné kontrakty, to znamená, že je můžou poslat na farmu, tedy do béčka, kde místo třeba pěti set tisíc dolarů ročně berou šedesát tisíc, a to je velký rozdíl. Taková smlouva je povinná, mladí hráči si tím musejí projít, teprve když se chytí, nabídnou jim dobrý jednocestný kontrakt. Zjednodušeně řečeno – v NHL musíme mít v kontraktu napsáno dvakrát víc, abychom vydělali to, co v Rusku. V Americe si všechno musíme zdanit. Proto je tolik hráčů v Rusku, i takových, kteří by mohli hrát v NHL, o tom nepochybuju. Třeba Karel Rachůnek nebo Josef Vašíček by byli stále velmi dobří hráči v NHL. Ale rozhodli se pro Rusko, možná i proto, aby mohli hrát za nároďák.
Celý rozhovor s Dominikem Haškem si přečtěte v časopisu Instinkt, který vyšel 15. září.
