Fotograf Petr Slavík je přes zimu prakticky neustále na cestách. Od ruského Chanty-Mansijsku přes Nové Město na Moravě až po dalekou Ameriku. Tam všude doprovází biatlonovou reprezentaci, aby fanouškům nabídl nejlepší fotografie ze střelnic i zákulisí života profesionálního sportovce.
Biatlon v posledních letech pobláznil Česko. Vy jste hlavním fotografem týmu od konce listopadu roku 2014. Snímky pořizujete nejen na trati, ale i v soukromí. Jak těžké bylo získat si důvěru biatlonové party?
Samozřejmě se to nepovedlo přes noc, chtělo to čas. Nejdůležitější bylo naučit se rozlišit, kdy ještě pracovat, a kdy už foťák schovat. V začátcích mi hodně pomohl šéftrenér Ondra Rybář, který je v týmu velkou autoritou. Teď už máme mantinely spolupráce pevně nastavené a náš vztah se sportovci je vlastně kamarádský.
Uvedl jste, že vám ostatní zahraniční družstva závidí úzkou spolupráci mezi biatlonisty a ostatními členy realizačního týmu. Čím konkrétně se vaše spolupráce liší od jiných?
Systém českého biatlonu je unikátní v tom, že jsem členem realizačního týmu a trávím s ním na Světovém poháru, to znamená během sezony tři týdny z měsíce, sto procent času. To nikdo jiný v biatlonu nevyzkoušel, až letos se o něco podobného pokoušejí Rusové. Díky tomu můžeme vytvářet jedinečné materiály nejen ze závodů, ale i ze zákulisí. Fanouškům tím chceme dění v biatlonu co nejvíce přiblížit a vtáhnout je do něj. Troufám si říct, že i díky tomuto systému je u nás biatlon na špici v komunikaci s fanoušky.
Dalo by se říci, že jste mostem mezi fanoušky a biatlonisty. Facebookovou stránku
Český biatlon zásobujete pravidelnými fotoreporty. Na co lidé nejvíce reagují? Jaké typy fotografií jsou nejúspěšnější?
Ty medailové oslovují širokou veřejnost. Naši věrní fanoušci jsou ale nejvděčnější za pocit, že patří do naší rodiny, že se s nimi umíme normálně bavit. Ukazujeme to, co běžně není k vidění, bereme je za oponu, odkrýváme obyčejný život týmu - třeba jak si Gabča dopřává při večeři dortík. A samozřejmě vše je podtrženo skvělou, kamarádskou, nehranou atmosférou, která v týmu panuje.
A na jaký snímek jste nejpyšnější vy?
Nedokážu vybrat jen jeden jediný. Platí, že jsem pyšný na fotku, kterou ostatní fotografové nemají. Kdybych měl ale vybrat jednu konkrétní, tak si vzpomenu třeba na "zlatý" příjezd Gábiny Koukalové do cíle v Novém Městě s pozadím k prasknutí naplněných tribun. Vtipné na ní je to, že fotím přesně z opačné strany než několik desítek přítomných fotografů.
V Ruhpoldingu získal fantastickým závěrem Michal Krčmář svou první medaili. Prožíváte radost i na trati, dokážete sledovat, jak si čeští závodníci vedou, nebo jste natolik soustředěný na práci, že jsou pro vás výsledky často překvapením?
Vývoj závodu pro mě překvapení být nemůže, musím na něj totiž velice rychle reagovat a přizpůsobit mu pohyb na trati a výběr míst, kde budu fotit. Je ale fakt, že soustředění emoce prakticky vytěsňuje. Radost z úspěchu přichází až po posledním "cvaku".
V rozhovoru pro Radiožurnál jste uvedl, že se vám při závodech nejlépe fotí Bimbo, kvůli svému zaujetí a zápalu. A mimo trať? Koho objektiv miluje, a kdo si focení naopak neužívá?
Tak samozřejmě Gábina Koukalová je tříčtvrteční modelka, tam není co řešit. Tu můžete fotit z každého úhlu, a vždycky vám vyjde dobrá fotka. Celý biatlon, včetně trenérů a servisáků, je ale parta sympaťáků, takže opačný problém vlastně neznám.
Působíte jako sehraná, veselá parta. Kdo vás za dobu, co s týmem spolupracujete, nejvíc rozesmál? A čím?
Ono skoro každé společné focení nebo natáčení se dřív nebo později zvrhne do vodopádu legrácek. Naposled třeba zdravice Ondry Rybáře pro vyhlášení ankety Trenér roku. Uznávaný šéftrenér nakonec nechtěně děkoval s pusou plnou sněhu.
Gabriela Koukalová je známá svou roztržitostí a zapomnětlivostí, Marek Lejsek zase svým smyslem pro humor. Koho z týmu je nejvíc slyšet? A naopak, kdo platí za introverta?
Největší "ranař" je Michal Krčmář, ten se s ničím moc nepárá. Bezprostřednost by mohla rozdávat i Evča Puskarčíková. Naopak nejvíc klidu jde od Jardy Soukupa.
Oproti jiným sportům mi biatlon přijde naprosto nekonfliktní, férový sport. Jak český tým vychází s ostatními mužstvy? Pozdraví se a jdou dál, nebo vznikají i silnější vazby?
Biatlon je jedna velká rodina, většina sportovců se dobře zná a respektuje. Bližší vztahy ale brzdí tréninkové vytížení, maximální profesionalita a soustředění na vlastní výkon. Zajímavé ovšem je, že ta dobrá atmosféra se bez problémů přenáší i do hledišť, kde společně fandí klidně Němci s Nory, Francouzi s Čechy. Legendární jsou společné mezinárodní oslavy v party stanech po skončení závodů. S trochou nadsázky - zatímco fotbaloví fanoušci se mlátí, biatlonoví společně tančí. To mi přijde fantastické.
V Novém Městě na Moravě jste, jako jediný z fotografů, zachytil pád Ondřeje Moravce. Později jste uvedl, že to byla záměrně vybraná zatáčka, právě kvůli možnosti pádu. Máte na zastávkách Světového poháru oblíbená místa, na které se postavíte, nebo se řídíte intuicí?
Každá aréna má tři čtyři klíčové foto spoty, na kterých vznikne většina fotek. K nim se snažím najít, vymyslet něco nového, originálního. Trať mám před závody už pečlivě prochozenou a vyzkoušenou, vím, kde chci fotit. Před závodem už musím mít v hlavě základní plán pohybu po těchto místech, protože stadiony a tratě jsou jeden velký labyrint se spoustou omezení a zákazů. Zkušenost je v takovém případě samozřejmě velkou výhodou.
V ruském Chanty-Mansijsku bývají teploty hluboko pod bodem mrazu. Vy často ležíte u tratě a čekáte na vhodný snímek třeba dvacet minut. Jak se nepříznivé podmínky odrážejí na kvalitě snímku? Už vám někdy selhal fotoaparát v důležitý moment?
Je to s podivem, ale největší zimu jsem nezažil na Sibiři, ale v americkém Presque Isle, kde jsme minulou sezonu měli přes den minus 22, v kanadském Canmore bylo v noci ke třicítce. To samozřejmě už cítíte, ale pro fotografa to jsou sice drsné, zato férové podmínky. Největší peklo bývá pravidelně v německém Oberhofu, kde se v libovolném poměru míchá vichřice, mrznoucí déšť, chumelenice a mlha. Právě tato vlhkost je nenápadným, ale extrémním nepřítelem pro fototechniku.
Předpokládám, že jsou pro fotografa nejdůležitějším nástrojem ruce. Jak si prsty v takovém mraze chráníte před zimou?
Nejdůležitějším nástrojem je hlava, bez ní se šance na dobrou fotku rapidně snižuje (směje se), ale je fakt, že ruce také nejsou k zahození. V teplotách kolem nuly fotím kvůli citu bez rukavic, při nižších teplotách nasazuju rukavice, které ale stále musejí dovolit bleskové ovládání všech funkcí fotoaparátu. Když už rukavice nestačí, je třeba v rukou udržovat pohybem rozprouděnou krev. Když už ani toto nefunguje, je lepší nevycházet z hotelu.
Jste známý také svými netradičními videi. Jedno vzniklo ze střechy administrativní budovy, další díky kameře namontované na lahev od šampaňského pro vítěze SP horských kol. Mohou se fanoušci těšit na podobnou legrácku i v letošním roce, plánujete něco podobného?
Ono se to plánuje dost těžko, většina našich videí vzniká spontánně, když je chuť a nálada. Ale už jsme se o tom radili. Rádi bychom během konání mistrovství světa připravili seriál videí, která by představila život závodníků trošku netradičním pohledem. Tak nám držte palce.
