Kateřina Neumanová nakvašeně zmačká titulní stránku novin. Výtisk s datem 7. srpna 2028 letí do koše. „Nevím, co proti mě ti pisálci mají," procedí skrz zuby. „Vždyť v Praze dělám největší sportovní akci v historii - olympijské hry. Hlupáci," uleví si a je jí zase dobře.
Na křišťálovém stole se zaleskne její tvář. Je na sebe pyšná. Cesta, kterou započala kdesi v Liberci, se blíží ke konci. Přesně za pět hodin bude nejslavnější ženou v českých dějinách. Slavnější než Zátopková, Čáslavska nebo ta Sablik, co zdrhla do Holandska a vybojovala dvě zlata ve Vancouveru...
Olympijské hry se po třech zastávkách v Číně a jedné v Severní Koreji opět vracejí na evropský kontinent.
A to jen kvůli ní. Nikdo do toho nechtěl jít. Prý je to moc drahé.
Pche! Ona, šéfka Mezinárodní lyžařské federace a Českého olympijského výboru, to dokázala! Sama. Jen s Pepou Jindrou. Pepa bude vždycky s ní. Je to její ochránce.
Chvilku si ještě přebrebentí proslov, ale není spokojená. Snad je trochu nervózní. Musí chodit. Běhat. Jako kdysi v Turíně. Pak je neporazitelná.
Vyběhne proto z kanceláře na Staroměstském náměstí a utíká stále dál. Na Florenc, Křižíkovou až na Maniny. Konečně se může vydýchat. Dělníci dodělávají poslední detaily.Všechno se stihne. Z billboardu nad ní se směje Lucinka.
„Je nádherná," pošeptá si. Ani jí nestačila říct, jak je na ni hrdá, že se na poslední chvíli dostala coby náhradnice do basketbalového týmu a mohla se stát tváří celých her.
„A ti dementi si myslí, že je to jen proto, že je v mé manažerské skupině," zakleje. Sprška nadávek vůči novinářům ji uklidní.
Náhle ji zazvoní videofon.
„Ahoj, Pavel," blekotá prezident republiky.
„Copak?," usměje se Kateřina. Má ho ráda. Má velký smysl pro sport.
„Kačko, neslevíme ty lístky? Dneska musí někdo přijít, jinak jsme v hajzlu... Exekutoři si u mě podávají dveře," sýpe a pevně svírá dekret z Everestu. Stěhováci kolem vyklízejí místnost.
„Neboj, my to zvládneme," konejší ho. V poslední době je až moc nervózní, pomyslí si. Chudák. V tý Evropě na něj moc dupou, že ještě nemáme euro. Taková blbost. Máme hry a to je hlavní. Trochu se zadlužit, stojí za to.
Pokud lidi nedají sto tisíc za slavnostní ceremoniál, dají padesát za mužskou stovku. To je přeci tahák! Ten Jamajčan by to mohl běžet pod vosum, pomyslí si Kateřina. To by bylo terno.
Jen jestli nechybí ještě něco zařídit: zahájení, krátký ceremoniál, olympijská vlajka, její proslov, hymna v podání Karla Gotta, koncert Deep Pyrole... Aááááá, dopr...e!
Rychle vymačká číslo na videofonu.
„Pepo," pískne. „Zapomněli jsme sehnat peníze na doprovodný program!"
„Tak zavolej Pavlovi," neztrácí nervy manažer.
„To nejde. U něj jsou exekutoři. Blekotal něco o bankrotu"
„Sakra," zakleje Jindra. „Co Librečáci?"
„Teprve loni doplatili mistrovství v lyžování. To nejde," odpoví šéfka organizátorů. Začíná být opravdu nervózní.
„A kdo ještě nedal?," ozve se z telefonu.
„Praha - miliarda, vláda sedmnáct, ministerstvo školství sto dvacet pět...," vypočítává.
„A co Středočeši, mají to kousek. Něco by mohli hodit," neztrácí naději manažer. „Znáš tam někoho?"
„Jo, to by mohlo jít...Tam ještě někdo zůstal," zaraduje se.
"A kolik potřebuješ. Zase patnáct? Jako vždycky?" ptá se manažer.
„Dvacet."
„Dvacet? Proč tolik?"
„Hymnu dělal Sagi, na toho jsme minule zapomněli. Ale udělá nám i koncert."
Manažer se usměje. V hlavě mu zní oficiální hymna. „Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš, dávej, ber, třeba se svlíkni z kůže...," zazpívá nahlas. „Tak to jo, to se určitě vyplatí. Udělej to."
„OK, udělám," řekne šéfka a vypne videofon.
Musí se trochu prospat, moc se rozrušila. Vejde do kanceláře a vleze do kyslíkového stanu. Do startu olympiády chybějí tři hodiny...
Foto: ČTK
