Každý je jiná generace, a přesto si spolu skvěle rozumí. Významný český skicrossař Tomáš Kraus loni ukončil kariéru a nyní pomáhá Evě Samkové, která závodí v podobné disciplíně, jen místo lyží brázdí ledové tratě plné nebezpečných skoků na snowboardu. Spolupráce očividně funguje, Samková má za sebou letošní první vítězství ve světovém poháru a před sebou vrchol sezony v podobě olympiády extrémních sportů - prestižních X-Games. O vzájemné spolupráci se rozpovídali pro časopis INSTINKT.
Mezi lyžaři a snowboardisty na svazích panuje mírné napětí. Štvou vás?
Tomáš Kraus: Setkával jsem se s tím hlavně dříve. Myslím, že se ta rivalita pomalu rozptyluje.
Eva Samková: Obzvlášť v té naší partičce, se kterou se vídám. Třeba s Ondrou Bankem i tady Tomášem. Jsme mezi sebou kamarádi a neřešíme, kdo na čem jezdí.
Radíte si i ve sportovních věcech? Mohou vám pomoci některé prvky z Tomášova skicrossu?
Eva: Jo. Maximálně. S Tomem probíráme zkušenosti z krizových situací, kde si nevím rady. Můžu je probrat i s trenérem, ale ten se nikdy nemůže úplně vcítit do pocitů závodníka v danou chvíli.
Tomáš: Snažím se do toho vstupovat co nejméně, myslím, že to má Evka s trenéry hodně dobře nastavené. Když je ale příležitost, rád poradím, jak se zachovat v určitou situaci. Třeba v tom, jak má jet člověk další jízdu, když spadne. To jsem zažíval často.
Ve snowboardcrossu, stejně jako během vaší aktivní kariéry ve skicrossu, není nouze o tvrdé pády. Oba za sebou máte drsná zranění. Cítíte, že s pády získáváte větší respekt? Nebo na něj musíte občas zapomenout?
Tomáš: Motivace to vždy překryla. Několikrát jsme viděli, jak pro další závodníky letěla helikoptéra. Čekáte, bavíte se s lidmi a snažíte se obracet pozornost jen k závodu. Hold se to u nás stává, ale nemyslím si, že by to bylo přehnané, k těžkým zraněním dochází zřídka. Ale prostě se občas stanou.
Eva: Samozřejmě, že je to nepříjemné, jsou i tratě, kde se to stává víc. Ale trenéři by mě nepustili do něčeho, co bych nezvládla, v tom jim hrozně věřím. Dříve mnohem lépe věděli, na co mám a na co ne. První začátky ve svěťáku byly těžký a zvládla jsem to jen díky nim v pohodě. Vlastně jsem za zranění i ráda, bez něj bych nebyla tam, kde jsem teď. Došlo mi, že musím dělat i něco víc, než jen jezdit.
*Co byla největší blbost, kterou se o sobě dočetli?
*Jak pokračuje Evin "vztah" s Jaromírem Jágrem?
*Jaké strasti přináší spolupráce s Tomášem Krausem?
*Přemýšlí už Samková o manželství a dětech?
*Proč Kraus nesnáší oslovení "veterán"?
ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY NALEZNETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYCHÁZÍ 28. LEDNA.
Oba působíte hodně bezstarostným dojmem. Je vůbec něco, co vás štvalo na vašich sportech?
Eva: Pojď do toho...
Tomáš: Ty jo, to nevím, na to se mě snad ještě nikdo nezeptal. Tebe jo?
Eva: Ne, nikdo (smích).
Tomáš: Jedině zranění, lízat se z toho nemůže bavit nikoho.
Eva: A ještě nemoc, kdy musí člověk ležet a nemůže nic dělat. Nejméně mě baví posilovna, ale když už to člověk dá, tak se pak cítí super.
A čím si lezete na navzájem?
Tomáš: My se bohužel vídáme méně, než si asi myslíte. Evka není úplně dochvilná v odpovídání na maily, které jsou občas důležité, což ale jako sportovec chápu. Na druhou stranu vím, že má i pár volných chvil, tak se jí v tomhle snažím trochu postrčit, abych i já mohl v klidu pracovat.
Eva: Je to i do velké míry lenost, občas se mi nechce, ale snažím se to napravit. Někdy stačí odpovědět "jo" nebo "ne" a to je opravdu otázka dvou vteřin.
Čím byste se asi živili, kdybyste se v mládí nedali na sportovní dráhu?Těšíte se ještě na sníh?
Tomáš: Vždycky jsem si dával dlouhou letní pauzu, každé září jsem se pak nemohl dočkat.
Eva: Já bych snad ještě měla!
Kdo z vás by vyhrál, pokud byste se postavili na start vedle sebe? Nezkoušeli jste si prohodit lyže za snowboard?
Eva: Tomek.
Tomáš: Když jsem ještě závodil, tak asi já, ale věřím, že by to bylo velice těsný. Evka by měla výhodu na některých skocích, které by dokázala lépe tlumit než my.
Když se podívám na vaše dojezdy do cíle, prakticky v nich nevidím smutné obličeje. Všichni se usmívají, jako by si úspěch přáli. Je to vždy upřímné?
Eva: Jsou samozřejmě i holky, které jsou nepříjemnější. Jedna Bulharka si mi stěžovala, že ji při sjezdu někdo strčil, neví, kdo to byl, ale aby se to nedělo znovu. Pak se podívala na video, zjistila, že se nic takového nestalo a strašně se mi omlouvala. Přijde mi to úplně normální.
Tomáš: Možná to zní moc vznešeně, ale je to dané i intenzitou prožitku. Člověk je rád v cíli, ví, že je blízko tomu, aby se něco přihodilo, a když nepostoupí, je rád, že se nic nestalo. Není to tak, že bychom byli svatý, ale naše disciplína tomu i pomáhá.
Eva: Některé lyžařky říkaly, že nám to trochu závidí. Ale mě to přijde úplně normální. Nepohybuju se v alpském lyžování, ale přijde mi zvláštní, že oni to tak nemají. Takhle by to přitom mělo být všude.
Tomáš: I tady jsou ale nespokojenci, vytočení víc než ostatní, kteří začnou nadávat i když jsou druzí.
Eva: I já se na mistrovství světa hrozně rozčilovala v cíli, ale nebylo to proti soupeřům, nadával jsem ale sama na sebe. Pak jsem ale za ostatníma přišla pogratulovat, je to slušnost.
Evu teď možná bude trochu přibržďovat i škola, začala studovat na Fakultě tělovýchovy a sportu. Radil jste jí, aby nezanevřela na vzdělání?
Tomáš: To nejde úplně radit. Motivy dělat školu musí být trochu hlubší. Pro mě to byla jasná volba. V doby, kdy jsem studoval, jsem si na to dokázal najít čas. Bylo dobré nestát jen na jedné noze, tehdy jsem si navíc neuměl představit, že bych se mohl lyžováním živit. Bylo to chytré rozhodnutí pro budoucnost.
Z čeho jste měli ve škole největší obavy?
Eva: Chemie mě nebavila. A taky tělocvik. Protože jsem musela být s holkama místo s klukama a to mě moc nebralo.
Tomáš: Já obecně nepovažoval školu za dobře strávený čas. Ale na to jsem tam strávil docela hodně času (smích).
Dá se strach z důležitých zkoušek srovnávat s obavami před důležitými sjezdy, třeba na olympiádě?
Eva: Závody jsou samozřejmě stres, ale něco co znám, co mě baví. Asi mám obavy spíš z jiných věcí.
Tomáš: Strach v našich sportech je spíš v prvních dnech, kdy zkoušíme trať. To je nepříjemná chvíle. V závodě pak myslíme na vítězství, ne na strach.
Tomáš: Vystudoval jsem výrobní systémy na Technické univerzitě v Liberci. A to mě i docela bavilo, bylo to takový hravý. Ale sport mě opravdu naplňuje, možná bych chvíli dělal technika, robotika, a pak šel zase někam sportovat, na tenis, na lyže.
Eva: Já vždycky chtěla dělat taneční choreografku. Nebo jezdit na koních. Pořád to má tak nějakou spojitost se sportem.
